BarCraft in St. Louis. Photo by: Carlton Beener | carltonbeener.com
Bude to sotva pár měsíců, co se v USA objevil nový způsob socializace hráčů počítačových her, konkrétně StarCraftu II. O co jde? Jednoduše zamluvíte vaši oblíbenou hospodu/bar, která je vybavena rychlým internetem a nejméně jednou slušnou televizí, rozešlete pozvánky a čekáte, kolik lidí se sejde. Samozřejmě tato událost vyžaduje trochu plánování, aby bylo co na televizi pouštět. Nejlépe finále nějakého významného turnaje ve StarCraftu. Tyto akce se v posledních měsících a týdnech šíří světem jako mor (v dobrém slova smyslu) a je jen otázkou, kdy se začnou pravidelně objevovat také nás.
Zatímco v USA či Kanadě jsou BarCrafty již poměrně zavedené, k nám do Evropy se dostávají s menším zpožděním. V Anglii již pár akcí proběhlo, přičemž účast u prvních z nich se počítala na jednotlivce či desítky jedinců. U akcí s pořadovým číslem dvě již byl ale nárůst nejméně stoprocentní a možná časem z toho vznikne událost, kterou navštíví stovky vášnivých fandů. Největší událostí tohoto typu byl BarCraft z 20.10.2011, který se konal v Montrealu a který údajně navštívilo na 600 zapálených hráčů a zvědavců.
V našich luzích a hájích se zřejmě první vlašťovka objevila 15. října 2011 v Praze a dle údajů na Facebooku ji navštívilo 50 lidí. Když se nad tím člověk zamyslí, nemůže ho nenapadnout, proč něco takového nevzniklo už dávno? Zřejmě nebyla ta správná doba. BarCrafty se časem určitě stanou vyhledávanými událostmi po celém světě, které třeba budou navštěvovat i nehráči. Tím by se definitivně mohla prorazit bariéra mezi hráči počítačových her a lidmi, kteří si o nás nemyslí zrovna pěkné věci a kteří hraní považují za zábavu pro malé děti a puberťáky. Tyto akce jsou totiž ve většině případů otevřené všem, kolemjdoucím i nezaujatým hostům. Navíc majitelé těchto podniků si pochvalují významné navýšení tržeb a velmi rádi své prostory nabízejí i v budoucnu.
BarCrafty odstartovaly novou vlnu hráčské emancipace, která zdaleka nemusí končit u sledování StarCraftu. Časem bychom v našich barech mohli narazit na virtuální fotbal, hokej, golf či automobilové závody. Když si člověk dá těch pár piv, tak ani nepozná, jestli se dívá na realitu nebo polygony. Beztak u všech takových akcí jde především o to se dobře pobavit a to bez přátel, dobré nálady, dobrého jídla a pití zkrátka nejde nikdy, StarCraft neStarCraft.
Vždycky jsem si říkal, jak asi bude vypadat 3. světová válka v 21. století. Budou to nukleární hlavice, nebo virtuální bomby? Jak to tak vypadá, zvítězila druhá možnost (prozatím), což je pro lidstvo mnohem šetrnější způsob konfliktu. Možná to není klasická válka jak ji doposud známe. Avšak 19. leden 2012 bude navždy znám jako den, kdy započala 1. virtuální světová válka. Proti sobě nebojují státy kvůli ropě či politickému režimu, ale obyčejní lidé, kteří brání svobodu na internetu.
Největší server pro sdílení souborů na světě, Megaupload.com, byl vyřazen z provozu americkým úřadem FBI na základě podezření ze šíření nelegálních souborů. Ano, slyšíte správně. Na základě pouhého podezření zmizely 4% internetu mávnutím proutku. Tento čin je údajně v zájmu ochrany duševního vlastnictví. Není pochyb o tom, že Megaupload, využívající více jak 1 miliarda lidí po celém světě, sloužil ke sdílení nelegálního software, filmů a hudby. Problém je ale v tom, že tento server využívaly také miliony lidí ke sdílení rodinných fotek a videí, pracovních souborů, vlastní hudby, zkrátka svého života v digitální podobě.
Je to jako kdyby se naše vláda rozhodla vymazat třeba Prahu z povrchu zemského na základě toho, že půlka obyvatel tam nejspíš krade. Zásah FBI proti Megaupload (které má sídlo v Číně) může a také už de facto spustil vlnu internetového “násilí” vůči autoritám, které sice brání své majetky, díla, ale kašlou na ty slušné, poctivé. Přestože jsem službu Megaupload nevyužíval, využívám služeb jiných serverů, které fungují na stejném principu – svobodném sdílení souborů a informací. O tom přeci internet je a proto vznikl. Pokud v USA projde kontroverzní zákon SOPA/PIPA, budou moci majitelé práv na dílo lusknutím prstu nechat zavřít např. náš český server Uloz.to, Stream.cz aj. Stejně tak by mohlo dojít k odstřižení videoserverů jako YouTube nebo dokonce vyhledávačů jako Google, sociálních sítí Facebook, Twitter a soukromých blogů. Internet je jeden složitý organismus, propojený nekonečným množstvím cév a nervových zakončení, řídí se vlastními pravidly a není možné jej ovládat z jednoho místa. Není možné oddělit jedním řezem to zlé od dobrého. Někdo si ale myslí, že to jde a že na to má právo. Takové omezování svobody na internetu vede k porušování svobody slova, frustraci všech jeho uživatelů a následným protiakcím. Nepřímo tím mohou být narušeny nákupní stereotypy uživatelů, čímž může poklesnout prodej veškerého zboží na internetu.
Sdílecí servery nemohou v reálném čase kontrolovat, co lidé sdílejí. V případě stížnosti a podání důkazního materiálu od majitelů práv na dílo, takové soubory mažou. Není ale přeci možné server odstřihnout kompletně. Tím vlastně autority říkají, že všichni uživatelé dané služby jsou zloději. Server Megaupload veřejně podporovalo několik známých osobností z hudebního či filmového průmyslu. V nedávném reklamním videoklipu (v článku) z konce loňského roku se objevili např. zpěváci Kanye West, Lil Wayne, Willi.a.m, herec Jamie Foxx či tenistka Serena Williams, kteří plně podporují tuto službu, akčoliv jsou si určitě vědomi toho, že také jejich díla zde byla sdílena. Jenže evidentně jim to nevadí, proč by také mělo? Jsou snad chudáci, co nemají nic do úst? Ne. Naopak si uvědomují, že právě svobodné sdílení souborů naopak vede k větší popularizaci jejich díla i za cenu teoretické finanční ztráty. Spousta lidí si před nákupem hudby, softwaru, filmu nejdříve ověří, vyzkouší, jestli má jejich budoucí investice smysl. Bez této možnosti by třeba ani k nákupu nedošlo. Ostatně i já za sebe mohu hovořit o tom, že možnost stáhnout si hudební album pro mě dříve neznámého interpreta nakonec vedla k zakoupení jeho díla a následnému pravidelnému nákupu jeho dalších alb.
O tom, že na internetu existují uživatelé, kteří za duševní vlastnictví někoho jiného nikdy platit nebudou, není pochyb. Ale házet všechny do jednoho pytle? To není fér. Když se zamyslíte nad tím, čeho vlastně chtějí úřady FBI dosáhnout, pak vás musí mrazit v zádech. Naštěstí každá akce má svoji reakci a v tomto případě je tou reakcí hackerská organizace Anonymous. Nikdo neví, kolik jich je, ale pokud během jednoho dne dokáží vyřadit z provozu desítky vládních i soukromých serverů (Justice.gov, FBI.gov, Universalmusic.com atd.), bude jich hodně. Komu v tomto případě fandím, je doufám každému jasné. Svoboda internetu musí být zachována.
Nakonec si troufnu navrhnout mé skromné vykompenzování problému pirátství na internetu. Jelikože jsme všichni jeho uživateli, měli bychom se k tomu postavit čelem. Stejně tak jako hospody či firemní vozy musí ze zákona platit poplatek OSA za pouštění hudby/TV, mohli bychom také my odvádět drobný poplatek. Má původní představa, že tento poplatek by měl platit můj poskytovatel internetu je asi příliš naivní, takže bych to klidně vzal na sebe. Co takhle stokorunu ročně? To není moc, co říkáte? V globálu je to ale dost peněz, které by pak mohly být určitým způsobem rozděleny mezi poškozené firmy. Jakým podílem, to už není moje starost. Samozřejmě je tu otázka transparentnosti celého procesu a jeho reálného přínosu, na druhou stranu je to určitě lepší, než řešení amerických úřadů. Domnívám se, že na internetu jsou lidé v určitých těžkých momentech daleko více solidární, než v běžném životě. A často to jsou lidé, kteří mají hodně hluboko do kapsy. Pokud by internet postihlo hromadné blokování obsahu, ať už legálního či nelegálního, může být tato solidarita a důvěra nebezpečně narušena. Pojďme tomu společně zabránit.
Co si o tom myslíte? Je FBI v právu? Má skutečně SOPA reálnou šanci vylepšit situaci s pirátstvím nebo ji ještě zhorší?
Také máte jako já plné zuby rádoby realistických stříleček s rádoby emotivním příběhem ve fiktivním konfliktu, který se nás sice zatím netýká, ale jednou by mohl? Nebo sci-fi akcí, ve kterých mimozemšťané představují větší hrozbu než naše vládní garnitura? Už toho bylo dost, nemyslíte? Nyní přichází starý dobrý Duke, který po patnáctileté odmlce má určitě stávající herní scéně co říct. Joker z Batmana by ke stavu současného žánru FPS mohl klidně říct: „Why so serious?“
Jen velmi málo vývojářských studií se může pyšnit portfoliem her, které z většiny byly úspěšné jak komerčně, tak i u kritiků. Valve navíc patří mezi vzácné druhy, protože každá z jejich her (nových značek) byla něčím inovativní. Half-Life (1998) přišel se skriptovanými sekvencemi, které do žánru FPS přinesly filmový zážitek. Kromě toho se zde poprvé objevuje pokročilá skeletální animace postav, která se ve vylepšené podobě využívá dodnes. Counter-Strike (1999) povznesl progaming na zcela novou úroveň a stále patří mezi nejhranější multiplayerové FPSky. Nemalého úspěchu se dočkala modifikace Day of Defeat (2000), později prodávána jako krabicová verze.
V roce 2004 Valve nenechalo žádného ze svých fandů na pochybách, když po dlouhých šesti letech navázalo na události nepovedeného experimentu v komplexu Black Mesa prakticky dokonalým Half-Life 2. Světlo světa tak spatřil jeden z nejflexibilnějších enginů – Source, který dovoloval do té doby neviděné fyzikální hrátky s prostředím. Tento nový prvek byl navíc součástí příběhu, kdy některé puzzly musel hráč řešit interakcí s okolními předměty. Nemohu zapomenout na originální využití gravitační zbraně coby vrhače kotoučů do cirkulárky.
Novou generaci multiplayerových FPS odstartoval Team Fortress 2, který prošel totálním překopáním základů původní hry, aby vznikl kult, který se od roku 2007 díky péči svých rodičů rozrostl do obřích rozměrů. Možná až příliš. Ve stejnou dobu se objevil revoluční Portal, který měl být původně jen jakýmsi doplňkem Orange Boxu, ale záhy se z této logické FPSky stal jeden z hlavních důvodů, proč si balík pěti her od Valve koupit. O rok později vychází zombie vyvražďovačka Left 4 Dead (2008), která definovala vlastní žánr kooperativních survival stříleček a odstartovala nekonečnou vlnu her, kde hlavní roli hrají krvežíznivé mrtvoly, které tak úplně mrtvé nejsou.
Herních časopisů jsem se načetl docela dost a v drtivé většině to bylo Score, které mě před pár lety doprovázelo cestou do školy a zpět. První číslo bylo tuším 52. a poslední 170., takže pár let jsem si s tímhle „našim, vašim, jejich ne nejhravějším časopisem“ užil. Pak jsem na chvíli zkusil Gamestar a nakonec Doupě, které skončilo dříve, než se mohlo pořádně rozjet. O Level jsem nikdy zájem neměl a koukal na něj s despektem, už ani nevím proč. Ale to je jako se ptát fanouška Sparty, proč nefandí Slávii, že?
Rok se sešel s rokem a pomalu se nám blíží první výročí spuštění těchto stránek. 17. ledna 2010 se na FE objevil první příspěvek, za kterým stál tehdejší šéfredaktor Overwatch. FE v té době startoval v oficiálním redakčním složení a měli jsme plány z našeho weblogu vytvořit alternativu velkým herním sajtám, které svůj obsah staví výhradně na recenzích a novinkách. Normální články s vlastním názorem tam najdete těžko. U nás je to naopak. Sice začátek se rozjížděl také v novinkovém stylu, ale postupem času jsme přišli na to, že psát novinky na tento typ webu nemá smysl. Začali jsme se orientovat na různé zajímavosti a tématické články. Jak asi víte, po pár týdnech neřízeného chaosu z FE odešla většina zakládajících členů a zůstal jsem jen já. Nerad utíkám od rozdělané práce a aby bylo možné FE udržet v jakž takž aktualizovaném stavu, přibral jsem k sobě ještě dlouholetého „Brothera in Arms“ Gage, který se posléze postaral o nejčtenější článek na FE. Tento článek je také tím největším veledílem, které si zde a vůbec široko daleko na dané téma můžete přečíst. Pár články přispěl také Mr.Foxter, za což mu děkuji a doufám, že se ještě někdy autorsky projeví. Na následujících řádcích se vrátíme k tomu nejlepšímu, co jsme ve dvou a půl lidech byli schopni za ten rok vytvořit. Najdete zde také různé statistiky. Vše nejlepší do nového roku a zůstaňte nám věrni, protože my to rozhodně zabalit nehodláme.
Bohužel dnešní doba má tendenci vše zjednodušovat pro masy a tím hráči/uživatelé, kteří mají zájem hrát/používat složitější či lépe řečeno promakanější produkty, trpí. Uvedu příklad. Zhruba před osmi lety jsem kupoval digitální kameru za 36 tisíc. Dodnes je pro mě tato kamera nepřekonaná a i když je možné digitální kamery v dnešní době zakoupit za třetinovou cenu, jsou to s prominutím hračky pro děti. Uživatelsky příjemné rozhraní znamená okleštění funkcí na minimum, aby se náhodou nestalo, že s tím někdo nebude umět zacházet. S tím se samozřejmě také snižuje kvalita, nebo lépe řečeno možnosti pro kvalitnější využití či používání daného předmětu a tím i lepší zážitek. To samé platí i pro hry.
Loading ...
