UPDATE: Po vydání patche verze 1.5 na PC jsou problémy s matchmakingem (připojením do hry) prakticky fuč. Nyní hru doporučuji!

Pouťové střílečky jsou v kurzu. Však se podívejte, jak se prodává série Call of Duty: Modern Warfare. Problém je ale v tom, že CoD se bere až příliš vážně a ona „pouťovost“ (čti easy shooting) je pro mě osobně u CoD nekonzumovatelná. Veteráni Monolith Productions přišli se zajímavým nápadem na multiplayerovou řežbu, která je komixovější než její originální předloha. Čekají vás vtipné hlášky, cirkusácké postavy a mapy či nápadité zbraně a výbava. Za cenu pár peněz na Steamu (cca. 275 Kč) je Gotham City Impostors jasnou volbou pro všechny, kteří si rádi čas od času zastřílí s úsměvem na tváři. Bohužel není všechno zlato co se třpytí a tato hra není výjimkou. Co vás čeká a nemine se dozvíte v recenzi (HD verze).

Homepage: http://www.gothamcityimpostors.com/

Steam: http://store.steampowered.com/app/21170/

Sdílet/Email

Vždycky jsem si říkal, jak asi bude vypadat 3. světová válka v 21. století. Budou to nukleární hlavice, nebo virtuální bomby? Jak to tak vypadá, zvítězila druhá možnost (prozatím), což je pro lidstvo mnohem šetrnější způsob konfliktu. Možná to není klasická válka jak ji doposud známe. Avšak 19. leden 2012 bude navždy znám jako den, kdy započala 1. virtuální světová válka. Proti sobě nebojují státy kvůli ropě či politickému režimu, ale obyčejní lidé, kteří brání svobodu na internetu.

Největší server pro sdílení souborů na světě, Megaupload.com, byl vyřazen z provozu americkým úřadem FBI na základě podezření ze šíření nelegálních souborů.  Ano, slyšíte správně. Na základě pouhého podezření zmizely 4% internetu mávnutím proutku. Tento čin je údajně v zájmu ochrany duševního vlastnictví. Není pochyb o tom, že Megaupload, využívající více jak 1 miliarda lidí po celém světě, sloužil ke sdílení nelegálního software, filmů a hudby. Problém je ale v tom, že tento server využívaly také miliony lidí ke sdílení rodinných fotek a videí, pracovních souborů, vlastní hudby, zkrátka svého života v digitální podobě.

Je to jako kdyby se naše vláda rozhodla vymazat třeba Prahu z povrchu zemského na základě toho, že půlka obyvatel tam nejspíš krade. Zásah FBI proti Megaupload (které má sídlo v Číně) může a také už de facto spustil vlnu internetového “násilí” vůči autoritám, které sice brání své majetky, díla, ale kašlou na ty slušné, poctivé. Přestože jsem službu Megaupload nevyužíval, využívám služeb jiných serverů, které fungují na stejném principu – svobodném sdílení souborů a informací. O tom přeci internet je a proto vznikl. Pokud v USA projde kontroverzní zákon SOPA/PIPA, budou moci majitelé práv na dílo lusknutím prstu nechat zavřít např. náš český server Uloz.to, Stream.cz aj. Stejně tak by mohlo dojít k odstřižení videoserverů jako YouTube nebo dokonce vyhledávačů jako Google, sociálních sítí Facebook, Twitter a soukromých blogů. Internet je jeden složitý organismus, propojený nekonečným množstvím cév a nervových zakončení, řídí se vlastními pravidly a není možné jej ovládat z jednoho místa. Není možné oddělit jedním řezem to zlé od dobrého. Někdo si ale myslí, že to jde a že na to má právo. Takové omezování svobody na internetu vede k porušování svobody slova, frustraci všech jeho uživatelů a následným protiakcím. Nepřímo tím mohou být narušeny nákupní stereotypy uživatelů, čímž může poklesnout prodej veškerého zboží na internetu.

Sdílecí servery nemohou v reálném čase kontrolovat, co lidé sdílejí. V případě stížnosti a podání důkazního materiálu od majitelů práv na dílo, takové soubory mažou. Není ale přeci možné server odstřihnout kompletně. Tím vlastně autority říkají, že všichni uživatelé dané služby jsou zloději. Server Megaupload veřejně podporovalo několik známých osobností z hudebního či filmového průmyslu. V nedávném reklamním videoklipu (v článku) z konce loňského roku se objevili např. zpěváci Kanye West, Lil Wayne, Willi.a.m, herec Jamie Foxx či tenistka Serena Williams, kteří plně podporují tuto službu, akčoliv jsou si určitě vědomi toho, že také jejich díla zde byla sdílena. Jenže evidentně jim to nevadí, proč by také mělo? Jsou snad chudáci, co nemají nic do úst? Ne. Naopak si uvědomují, že právě svobodné sdílení souborů naopak vede k větší popularizaci jejich díla i za cenu teoretické finanční ztráty. Spousta lidí si před nákupem hudby, softwaru, filmu nejdříve ověří, vyzkouší, jestli má jejich budoucí investice smysl. Bez této možnosti by třeba ani k nákupu nedošlo. Ostatně i já za sebe mohu hovořit o tom, že možnost stáhnout si hudební album pro mě dříve neznámého interpreta nakonec vedla k zakoupení jeho díla a následnému pravidelnému nákupu jeho dalších alb.

O tom, že na internetu existují uživatelé, kteří za duševní vlastnictví někoho jiného nikdy platit nebudou, není pochyb. Ale házet všechny do jednoho pytle? To není fér. Když se zamyslíte nad tím, čeho vlastně chtějí úřady FBI dosáhnout, pak vás musí mrazit v zádech. Naštěstí každá akce má svoji reakci a v tomto případě je tou reakcí hackerská organizace Anonymous. Nikdo neví, kolik jich je, ale pokud během jednoho dne dokáží vyřadit z provozu desítky vládních i soukromých serverů (Justice.gov, FBI.gov, Universalmusic.com atd.), bude jich hodně. Komu v tomto případě fandím, je doufám každému jasné. Svoboda internetu musí být zachována.

Nakonec si troufnu navrhnout mé skromné vykompenzování problému pirátství na internetu. Jelikože jsme všichni jeho uživateli, měli bychom se k tomu postavit čelem. Stejně tak jako hospody či firemní vozy musí ze zákona platit poplatek OSA za pouštění hudby/TV, mohli bychom také my odvádět drobný poplatek. Má původní představa, že tento poplatek by měl platit můj poskytovatel internetu je asi příliš naivní, takže bych to klidně vzal na sebe. Co takhle stokorunu ročně? To není moc, co říkáte? V globálu je to ale dost peněz, které by pak mohly být určitým způsobem rozděleny mezi poškozené firmy. Jakým podílem, to už není moje starost. Samozřejmě je tu otázka transparentnosti celého procesu a jeho reálného přínosu, na druhou stranu je to určitě lepší, než řešení amerických úřadů. Domnívám se, že na internetu jsou lidé v určitých těžkých momentech daleko více solidární, než v běžném životě. A často to jsou lidé, kteří mají hodně hluboko do kapsy. Pokud by internet postihlo hromadné blokování obsahu, ať už legálního či nelegálního, může být tato solidarita a důvěra nebezpečně narušena. Pojďme tomu společně zabránit.

Co si o tom myslíte? Je FBI v právu? Má skutečně SOPA reálnou šanci vylepšit situaci s pirátstvím nebo ji ještě zhorší?

Sdílet/Email

Steam grupa NS2: http://steamcommunity.com/groups/ns2_czsk

Doporučujeme shlédnout HD verzi přímo na YouTube.

Příští gameplay se bude týkat sci-fi FPS Interstellar Marines, která je zajímavá nejen tím, že běží v prohlížeči.

Sdílet/Email

Také máte jako já plné zuby rádoby realistických stříleček s rádoby emotivním příběhem ve fiktivním konfliktu, který se nás sice zatím netýká, ale jednou by mohl? Nebo sci-fi akcí, ve kterých mimozemšťané představují větší hrozbu než naše vládní garnitura? Už toho bylo dost, nemyslíte? Nyní přichází starý dobrý Duke, který po patnáctileté odmlce má určitě stávající herní scéně co říct. Joker z Batmana by ke stavu současného žánru FPS mohl klidně říct: „Why so serious?“

Nebýt absurdně brutálního Bulletstorm, tak bych si myslel, že tvůrci her by nejraději zažili třetí světovou válku, aby měli z čeho čerpat náměty na svá příliš vážná díla. Hravost, vtip a nadsázka už se v žánru 3D akcí (ano, tak se dříve říkalo střílečkám z pohledu vlastních očí) prakticky nevidí. Odreagovat se u střílečky už není zdaleka tak jednoduché, jako dřív. Proto čím dál častěji dávám přednost multiplayerovým radovánkám, kde nejsem zatěžován vážnými příběhovými epizodkami, které v lepším případě vedou ke krátkému zamyšlení, v horším (a častějším) případě jen ruší a zdržují od hraní. Když se podíváme na poslední přírůstky do žánru FPS, vidíme jeden válečný konflikt za druhým. Válčíme s emzáky, s Talibanem, s Koreou a prý se u toho skvěle bavíme. Graficky spektakulární Crysis 2 ve zdevastovaném New Yorku navzdory maximálnímu úsilí tvůrců působí prázdně a sterilně. Díky co možná nejrealističtější grafice se právě u těchto her objevují nedostatky, kterých jsme si u starších pixelovatých klasik nikdy nevšímali. Ať už se jednalo o Doomy, Quaky, Bloody, Shadow Warriory či Duke Nukem 3D, tak ve všech těchto hrách se nikdy vážnost situace nestavila do cesty hratelnosti. Stačil dobře udělaný základní koncept a o zbytek se postarala naše představivost.

Dnešní FPSky jsou příliš konkrétní, příliš vypočítavé, příliš vyumělkované a vážné na to, aby se u nich člověk bavil s úsměvem na tváři. Zábavu mám odjakživa spojenou s radostí a smíchem. Usmíváte se snad při hraní Crysis 2, Medal of Honor nebo Homefront? A teď myslím úsměv štěstí a radosti, nikoliv jako reakci na vtip. Ne. Co nás teda vlastně na těchto hrách baví? Je to hratelnost nebo spíše vizuální zpracování a očekávání nových spektakulárních momentů a „srdceryvných“ scén? Myslím si, že spíše to druhé. Často se setkávám s tím, že hru hraji právě jenom kvůli tomu očekávání, co bude dál. Co lepšího, většího, filmovějšího bude dál a samotnou hratelnost beru spíše jako něco, co musím přetrpět než se dostanu k dalšímu filmečku. Drtivá většina doprovodných animací a příběhových rozhovorů jsou si v těchto hrách podobné jako vejce vejci. Jsou to vlastně stále stejné fráze odehrávající se v trochu jiných kulisách. Nejhorší na tom je, že tím jak jsou stejně nudné, tak je člověk jedním uchem pustí dovnitř a druhým okamžitě ven. Příběh a hlavně atmosféra těchto her pak splývá dohromady a člověk si pak jenom vzpomene na grafickou stránku hry. Zůstane jen mlžná pachuť ve stylu Jó Crysis 2, tam se nějak válčilo proti emzákům v New Yorku, docela to ušlo.

Zkrátka a dobře, těchto obehraných témat v FPSkách už mám po krk. Nezajímají mě a nijak na mě nepůsobí. Hraní těchto her je jako poslouchání frajera, který neustále dokola vypráví tu samou historku o tom, jak ho zavalila lavina. Sem tam si něco pokaždé přidá, ale jinak je to pořád Pavel Liška. Jak ale ukázal Portal 1, 2, jde to i jinak. Namísto běžných keců, kterého nikoho nezajímají, protože s nimi  zkrátka nejde nijak dále pracovat, vložilo Valve do hry humor. A nutno podotknout, že se jedná o chytrý humor s prvky černého humoru. U toho už se musí trochu přemýšlet a hráč je tím pádem vtažen do hry dvojnásob. Není to o tom, že se nutně musíte popadat za břicho, ale stačí pár chytrých vět, nepřímých vtípků a člověk se hned cítí jako…člověk. Blížící se Duke Nukem Forever nemá asi šanci aspirovat na nejlepší hru roku a možná to bude propadák, ale bude mít svůj nezaměnitelný styl, svůj humor, což se cení víc než ten nejlepší engine na světě. Už se těším, jak si sednu do křesla, otevřu lahváče a nechám na sebe působit desítky interaktivních vtipů. Právě v bláznivé interaktivitě tkví síla nového Duka. Tam, kde nás ostatní hry šoupnou do poslední řady ve stylu Tak a teď nic nedělej a koukej na ten naskriptovaný mega výbuch, tak Duke nás naopak natlačí do centra akce a nechá nás vychutnat (a zahrát) si všechny ty drobné detaily a ptákoviny.

Žánr FPS se v poslední době drží myšlenky, že když se to hraje z pohledu první osoby, tak to nutně musí být realistické. Realistická grafika, realistické zvuky, realistický pohyb, vše je jak když se podívám teď z okna. Tím pádem chybí prostor pro představivost, pro absurdno, pro hravost. A proč sakra když jsou ty hry tak realistické tak stále v drtivé většině z nich granátem neuděláte díru do země? Právě proto mi tyhle hry vadí. Tváří se jako realistické, ale k realitě mají pořád daleko. Zábavných, praštěných a absurdních stříleček je čím dál méně. Chystaný Serious Sam 3 také přechází k realistické grafice a tím u mě ztrácí své kouzlo. Další Painkiller už zřejmě světlo světa nespatří. Budoucnost žánru FPS vypadá jako jedna velká válečná zóna. Je zde samozřejmě celá řada vyjímek jako Deus Ex: Human Revolution či Prey 2, ale ty tak trochu definují vlastní žánr a nespadají do kategorie klasických lineárních stříleček.

Odpověď na otázku v názvu článku se tedy přímo nabízí, ale nejsem tak staromódní, abych na ní odpověděl jednoznačně ano. Spasitel žánru nový Duke nejspíš nebude, na to je příliš old-school. To ale neznamená, že si jej nevychutnám se vším všudy. Jestli to bude hodně špatný není ani tak důležité. Jedno vím ale jistě. Duke Nukem Forever bude hra s vlastním stylem nepodobající se ničemu, co za posledních patnáct let vyšlo. Hra, u které se budu smát, že je tak vtipná, nebo tak trapná. Tak jako tak úsměv na tváři zaručen a to se počítá.

Sdílet/Email

Jen velmi málo vývojářských studií se může pyšnit portfoliem her, které z většiny byly úspěšné jak komerčně, tak i u kritiků. Valve navíc patří mezi vzácné druhy, protože každá z jejich her (nových značek) byla něčím inovativní. Half-Life (1998) přišel se skriptovanými sekvencemi, které do žánru FPS přinesly filmový zážitek. Kromě toho se zde poprvé objevuje pokročilá skeletální animace postav, která se ve vylepšené podobě využívá dodnes. Counter-Strike (1999) povznesl progaming na zcela novou úroveň a stále patří mezi nejhranější multiplayerové FPSky. Nemalého úspěchu se dočkala modifikace Day of Defeat (2000), později prodávána jako krabicová verze.

V roce 2004 Valve nenechalo žádného ze svých fandů na pochybách, když po dlouhých šesti letech navázalo na události nepovedeného experimentu v komplexu Black Mesa prakticky dokonalým Half-Life 2. Světlo světa tak spatřil jeden z nejflexibilnějších enginů – Source, který dovoloval do té doby neviděné fyzikální hrátky s prostředím. Tento nový prvek byl navíc součástí příběhu, kdy některé puzzly musel hráč řešit interakcí s okolními předměty. Nemohu zapomenout na originální využití gravitační zbraně coby vrhače kotoučů do cirkulárky.

Novou generaci multiplayerových FPS odstartoval Team Fortress 2, který prošel totálním překopáním základů původní hry, aby vznikl kult, který se od roku 2007 díky péči svých rodičů rozrostl do obřích rozměrů. Možná až příliš. Ve stejnou dobu se objevil revoluční Portal, který měl být původně jen jakýmsi doplňkem Orange Boxu, ale záhy se z této logické FPSky stal jeden z hlavních důvodů, proč si balík pěti her od Valve koupit. O rok později vychází zombie vyvražďovačka Left 4 Dead (2008), která definovala vlastní žánr kooperativních survival stříleček a odstartovala nekonečnou vlnu her, kde hlavní roli hrají krvežíznivé mrtvoly, které tak úplně mrtvé nejsou.

13. října 2010 Valve oficiálně oznámilo svůj nový projekt DotA 2, což má být v zásadě pokračování neoficiální modifikace (mapy) pro RTS World of Warcraft III: The Frozen Throne známé pod názvem Defense of the Ancients. Ačkoliv je tato hra velmi hardcore zážitkem, Valve se prý bude snažit přiblížit ji i méně zkušeným stratégům a navíc má údajně speciálně oceňovat ty, kteří novým hráčům podají pomocnou ruku. V minulých měsících měl britský PC Gamer možnost popovídat si s Gabe Newellem a dalšími lidmi z Valve o jejich práci a vznikla série rozhovorů, které tento magazín publikoval na svých stránkách. Můžete se tam dočíst o jejich dřívější práci, chybách, které udělali, nebo o tom, na čem v současné době pracují a o co se snaží. Nás zajímá ale především budoucnost a tak vám přináším výběr toho nejzajímavějšího, co Gabe Newell prozradil a co se v poslední době kolem Valve šušká. Zároveň přidávám vlastní názory a domněnky.

Při čtení rozhovoru s Gabe Newelem člověk vidí, že tento brýlatý chlapík při těle to má v hlavě srovnané a nic z toho co říká se ani vzdáleně nepodobá klasickým PR řečičkám smrdícím samochválou. Jsou věci, kde má studio Valve stále velké mezery a kde by časem možná rádo zaexperimentovalo. Jak sám Newell říká: “Jestliže vývojáři budou dělat stále stejné věci, začnou mít problém posunout herní zážitek někam dále. Bude to stále těžší a těžší. Proto je potřeba riskovat a také selhávat. Být úspěšný je sice fajn, ale to může fungovat jen po určitou dobu. Při vývoji každého produktu je třeba mít prostor, kde můžete selhat a jen díky tomu se dostanete dále.”

O chybách, které pomáhají
Ponaučení z chyb je třeba brát jako další odrazový můstek. Team Fortress 2 je zdárným příkladem, jak to ve Valve chodí. “Pokud uděláte realistickou 3D akci, tak už nemáte prostor pro experimentování, protože do hry nemůžete přidávat jen tak věci, které tam z důvodu realistického zpracování nemají co dělat.” Proto původní koncept TF2 šel stranou, ale spousta nápadů se do hry přesto dostala. Nebyla to zbytečná práce. Ve Valve milují, když si mohou zkoušet nové věci s vědomím, že i když selžou, nebo se to nebude líbit, produkt jako takový stále zůstane pro zákazníky hodnotný. To je příklad Team Fortress 2, které je takovým testovacím hřištěm. Trochu jinak to vidí Valve v případě Left 4 Dead 2. Velké části hráčů se nelíbilo, že pokračování prvního L4D vyšlo již o rok později. Gabe to zdůvodňuje tím, že to bylo čistě interní rozhodnutí a že bylo zkrátka potřeba některé nové technologie vyzkoušet v praxi a to i za cenu, že to může zapříčinit neúspěch či negativní ohlasy mezi fanoušky. Nakonec to vyšlo a druhý díl byl mnohem úspěšnější.

Jsou odvětví, ve kterých Valve nemá zatím žádné zkušenosti a kde vidí veliký potenciál. Jsou to např. mobilní a casual hry nebo free-to-play hry s mikrotransakcemi. Mikrotransakce už si Valve pomalu osahává v Team Fortress 2, kde je možné přímo ve hře zakoupit nové zbraně a předměty. To ostatní je pro ně zatím velká neznámá a proto se od nich také nedočkáte komentářů týkajících se mobilních či casual her. Zatím se v tomto prostředí rozkoukávají.

Gabe Newell s Erikem Johnsonem (projektový manažer) také hovořili o spoustě chyb, které udělali a díky nimž se dostali dále. Největším problémem v současnosti je ovšem nepodpora či slabá podpora jejich her u PS3 a X360. Když máte ve hře bug a ten opravíte nějakým patchem nejlépe ještě předtím, než se to dostane na veřejnost, je to poměrně levná záležitost. Pokud se ale taková chyba dostane mezi zákazníky a navíc ji není možné opravit, pak máte velký problém. Teď nehovořím o nějakém konkrétním bugu, ale o hře jako produktu a s ním spojenými službami. Vydat hru a nemožnost s ní nadále pracovat je pro Valve nepřijatelné. Bohužel se tak stalo. Orange Box na PS3 byl a stále je katastrofa. O problémech s Microsoftem a jejich XBL politikou také víme. Nejvíc to ale odnáší zákazník a to Valve nemůže akceptovat. Proto se snaží přijít s vlastním řešením, kterým by mohl být Steam na PS3.

O Portalu 2
V další části rozhovoru PC Gamer vyzpovídal vedoucího projektu Portal 2, Joshe Weiera. Jak všichni víme, ve dvojce bude přítomen kooperativní režim, kde se dva hráči ujmou role robotů. Proč zrovna robotů a ne humanoidních testovacích subjektů? Je to kvůli zábavě. Hráč bude ve hře často ať už úmyslně či náhodou umírat. Umírání se stříkající krví není až tak veselé, či spíše postrádá ten humorný aspekt. V Portalu 2 budete umírat velmi často. Princip hry jakoby vycházel z filozofie Valve – dělat chyby a ponaučit se z nich. Aby to bylo zábavné, nebude hráč nijak výrazně potrestán a po smrti se zase okamžitě postaví před úkol, ve kterém selhal. Díky tomu hráč ví, že si tu chybu může dovolit, stejně tak jako Valve ví, že do TF2 může přidat groteskní čepice a nemusí se bát, že by to hráčům vadilo. Už samotné puzzly jsou dost náročné na to, aby se hráč ještě stresoval tím, že při jejich nesplnění bude potrestán. Je v tom jistý komfort a jistota.

Portal 2 bude v kooperaci unikátní a to díky komunikaci ve hře. Zatímco u ostatních kooperativních her je vašim největším problémem nedostatek nábojů, zde bude potřeba zapojit mozek a domlouvat se mezi sebou. Představte si situaci, kde stojíte před na první pohled neřešitelným puzzlem. Po chvilce čekání kamarád do mikrofonu zařve: „Mám to! Sleduj mě.“, načež se rozběhne a o pár metrů dále ho rozdrtí nějaká past. Co uděláte? Budete se smíchy popadat za břicho. Pak to zkusíte vy a stane se vám něco podobně trapného. Nakonec zjistíte, že je potřeba spojit síly dohromady a vše pěkně načasovat. U Portalu 2 je zábava zaručena, i když budete neúspěšní. Zároveň při zvládnutí těžkého puzzlu budete mít na rtech blažený pocit štěstí.

Už u prvního Portalu vlastně existoval jistý druh kooperace. Valve dostávalo zprávy, že lidé Portal nehrajou sami, ale že u něj tráví čas celé rodiny. Jeden hraje a ostatní z poza ramene pomáhají řešit puzzly. Takových her moc není, což je hodně zvláštní, když se nad tím zamyslíte. Singleplayerová hra tak dokázala zabavit více lidí, než kdejaký multiplayer. Jedna zajímavost týkající se Portalu 2. Díky videím asi víte, že ve hře budou jisté hrátky s barvou. Tento nápad vychází ze hry Tag: The Power of Paint od studentů DigiPenu, které Valve najalo. Tito studenti se zase inspirovali prvním Portalem, který náhodou vznikl podle jiné studentské hříčky, Narbacular Drop. Původ Portalu tak vlastně vychází od studentů, kteří se jím poté inspirovali, aby vznikla další hra, která zase inspiruje druhý díl. Ve Valve ví, jak recyklovat nápady a udělat z nich něco unikátního.

O filmu a komiksu
Jedním z dalších odvětví, kde Valve zkouší experimentovat, jsou krátké filmečky a nově také komiks. Tato média jsou si velmi blízká a pokud jsou obsahově i tématicky propojená, mohou zážitek z hraní dostat na novou úroveň. Po úspěchu Half-Life v roce 1998 dostávalo Valve kvanta nabídek na zfilmování příběhu Gordona Freemana, ale scénáře podle slov Newella byly “tak špatné, že už to snad horší být nemohlo.” V poslední době se tak začíná mluvit o tom, že Valve si ten film jednou natočí sami. Otázkou zůstává, v jakém formátu by to mělo být. Už víme, že Valve se nepouští do projektů, kde nemají zkušenosti nebo alespoň nějakou jistotu, že uspějí. Celovečerní film tak zatím nepřipadá v úvahu. Zkouší komiks u Left 4 Dead, Team Fortress 2 v rámci updatů a nově také Portalu. Největší zkušenosti zatím mají s tvorbou krátkých filmečků Meet The Team pro Team Fortress 2. Za zmínku také stojí poslední trailer na DLC The Sacrifice či obě intra u série L4D. V tomto formátu jsou si Valve jistí v kramflecích a krátkometrážní filmík podle kultovního Half-Life by jednou mohl vzniknout.

Vlastně není ani tak otázkou, zda-li by film podle HL měl vzniknout, ale co by bylo jeho obsahem. Pouhé převyprávění událostí z Black Mesa či City 17 by asi nemělo moc význam a ani bych nečekal, že by Valve k něčemu tak obyčejnému přistoupilo. Spíš se dá očekávat, že pokud k tomu jednou dojde, podíváme se na celou story z nějakého jiného úhlu. Možná nám blíže představí záhadného G-Mana, nebo rasu Combine. O překvapení určitě nebude nouze, protože na to mají ve Valve patent.

Gabe Newell si je jistý, že filmy, komiksy a hry jsou úzce spjaté, přesto každé médium je v něčem unikátní a lepší, než ostatní. Hry představují nový způsob vyprávění příběhu díky interaktivnímu prostředí. Komiksy zase lépe dokáží rozvětvit příběh a filmy umí ve velice krátkém čase zobrazit spoustu odlišných postav, scén a emocí. Propojením těchto tří médií může vzniknout ultimátní zážitek.

Krátce o Steamu
Odpověď na otázku, proč Valve vytvořilo Steam, by se mohla logicky smrsknout na “protože klasický model vydavatel/krabice byl příliš těžkopádný.” Jenže Gabe to vidí trošku jinak. Podle něj každý opravdový hráč vnímá nejen vzrušení z hraní hry, ale také z toho, že je součástí komunity. Potřeba si o hrách povídat, sdílet zkušenosti a zážitky s ostatními je stejná jako u fanoušků filmů nebo knih. Steam tak zdaleka není jen digitálním obchodem, ale komplexní službou, která spojuje PC hráče více než cokoliv jiného. Původně měl Steam sloužit jako updatovací služba pro Counter-Strike a následně jako jeden ze způsobů distribuce Half-Life 2 a následných epizod. Postupem času však Valve nabalovalo nové funkce a vznikla vlastně unikátní distribuční platforma, která nabízí jak hry na PC, tak na Mac, což je věc do nedávné doby neviděná. V budoucnu chce Valve integrovat Steam do PS3, což se stane realitou vydáním Portalu 2. Příjemnou zajímavostí je, že hráči, kteří si zakoupí Portal 2, získají všechny dostupné verze této hry za jednu cenu – PC, Mac i PS3 verzi. A tohoto multiplatformního trendu se chce Valve držet (alespoň u svých her).

O next-gen enginech
V roce 2005, přesně 22. listopadu, se na trh dostala nová generace konzolí od Microsoftu, která odstartovala vlnu her na enginech nové generace. Téměř o rok později vrací úder v Japonsku také Sony se svojí nejvýkonnější (a nejdražší) konzolí na světě. Jenže pokrok nejde zastavit a po pár letech grafické nadvlády konzolí se do popředí opět dostává PC, které diktuje tempo nejnovějšími technologiemi a brutálním výkonem grafických karet a procesorů. Blíží se čas, kdy opět články herních magazínů zaplaví ono vzrušující slovní spojení next-gen. A co na to Gabe Newell?

V prvním řadě dle jeho slov “velká změna nastane v architektuře procesorů, které budou mít více společného s grafickými kartami”, či lépe řečeno převezmou velkou část výpočtů (např. umělou inteligenci, fyziku, zvuky atd.). Zajímavé je, že před pár lety to bylo právě naopak. Výzvou není ani tak samotná architektura procesorů, jako je náročné napsání takových instrukcí, aby je procesor zvládl efektivně zpracovávat. Poptávka po špičkových programátorech bude obrovská. “Jestliže se dnes bavíme o 500 kvalitních programátorech, kteří efektivně pracují s dnešní generací enginů, pak pouze 50 (nejlepších) z nich bude v budoucnu schopných pracovat s další generací enginů.”, tvrdí Gabe Newell. Tak náročná práce to prý bude.

Valve si je jisté, že právě takto schopné lidi má a zatím nemáme důvod jim to nevěřit. Ve svém týmu mají např. člověka, který dělal animaci obličeje Gluma v Pánovi prstenů. A to je pouze jeden z mnoha. Gabe zároveň dodává, že “každý z těchto výjimečně nadaných lidí má nejen přímý dopad na kvalitu produktu, ale zároveň svojí přítomností a zkušenostmi pozitivně ovlivňuje všechny lidi kolem.” Když Valve nabírá nové členy do svého týmu (např. z DigiPenu), tak se v první řadě zajímají o člověka a hra jako taková je až na druhém místě. Hodně si s lidmi povídají o tom, jaké mají nápady a jak by toho chtěli dosáhnout. Spousta lidí má skvělé schopnosti, ale nemá příležitost a finanční prostředky se ukázat. Valve tyto lidi objeví a umožní jim realizovat jejich nápady.

Nedělají to ovšem způsobem “teď potřebujeme tři grafiky na textury, kteří splňují tyhle naše požadavky”. Ve Valve se nekladou požadavky, ve Valve se do týmu dostanou lidé, kteří tam zapadnou tak nějak automaticky. Spousta lidí zde pracuje externě a věřte tomu nebo ne, mají tam i jednoho chlapíka, kterého už uhánějí dvanáct let, aby se zapojil do týmu. Teď se jim to konečně podařilo. Vtip je totiž v tom, že když už Valve někoho osloví ke spolupráci, moc dobře ví, jaký potenciál v sobě ukrývá. Funguje to podobně jako ve sportu skauting. V první řadě je to o lidech, komunikaci a práce jako taková je dalším logickým krokem. Navíc ve Valve neexistuje klasická firemní top-down hierarchie. Doug Lombardi v jiném rozhovoru říká: “U nás nejsou producenti. Nikdo nepíše designový plán a nechodí za ostatními, aby to nějak udělali. Lidé u nás jsou rozděleni do týmů a ty mají vlastní zodpovědnost. Mají vlastní nápady a realizují je podle svých nejlepších úmyslů tak, jak si představují, že by daný produkt měl vypadat.”

O obtížnosti her
O Valve se ví, že své hry nechává otestovat klidně i na svých účetních, kteří hry vůbec nehrají. Prostě je zajímá, jak se nehráč vypořádá s úplně novou situací. U singleplayerových her nejde o to snížit obtížnost tak, aby byla hra jednoduchá, jde o to udělat hru jednoduchou na pochopení a maximálně zprůhlednit herní mechanismy. V případě Portalu se to povedlo dokonale. Vždycky jste věděli, že daný puzzle je možné udělat a většinou jste také věděli, jak na to. Nikdy jste si neřekli, že to nejde. Pokud to nešlo, dělali jste něco špatně a to něco šlo vždycky změnit. Portal je jako golf. Největším soupeřem jste vy sami. Základem je tedy srozumitelně a v co nejkratším možném čase ukázat principy hry tak, aby hráč nebyl otráven dřív, než se dostane do hry. Ve Valve mají neobyčejný zájem na tom udělat hru i pro nehráče zábavnou, ale zároveň chtějí zachovat takovou obtížnost, aby i zkušení hráči nepřišli o vzrušení ze hry. To se v posledních letech u některých jiných herních sérií nedaří zkombinovat dohromady a často vzniknou pokračování her tak primitivní, aby je mohl hrát úplně každý.

A právě ve slovíčku „každý“ je problém, protože ignoruje zkušené hráče a nastavuje laťku obtížnosti tak, aby si hru užilo co možná nejširší publikum za cenu ošizení zkušených hráčů. Vývojáři/vydavatelé zkrátka nerespektují fakt, že je zde tradiční herní publikum, které prošlo všechny ty Wolfensteiny 3D, Doomy, Bloody, Dukeny, Hexeny a Heretiky, aby o jednu generaci později hrálo střílečky, kde jediným našim problémem je křeč v ukazováčku. Dělají z nás tak idioty a ještě vesele prohlašují, že my hráči, si takové hry přejeme, protože jinak si ty vysoké prodeje nedokáží vysvětlit. Vždyť je to hloupost a jejich neschopnost udělat hru tak, aby byli spokojeni všichni. Právě univerzální obtížnosti chtějí ve Valve dosáhnout u každé hry a myslím si, že se jim to daří (což dokazuje variabilní AI Director v sérii Left 4 Dead).

O zkoumání hráčů
Jednou z nejvíce vzrušujících věcí, na které nyní Valve pracuje, je způsob, jak zaznamenat pocity hráče při hraní. Zkoumání hráčů, jejich chování, emocí a pocitů je tak dalším evolučním a do jisté míry i logickým krokem při tvorbě další generace her. Pokud nové hry mají inovovat hratelnost a opustit herní stereotypy, musí být více přizpůsobené požadavkům každého z nás. Koneckonců, hry se sami nehrajou a jsou to právě hráči, kteří jim vdechnou život a dávají jim smysl. Ve Valve chtějí jít tak daleko, že vyvíjejí technologie, které by dokázaly na základě pocitů každého hráče individuálně měnit zážitek z hraní.

Dnešní naskriptované střílečky mají jedno společné – všichni co je hrají, mají stejný zážitek z hraní. Vývojáři vlastně určují kdy se co stane a zároveň tím odhadují reakci hráče, kterou u každého z nás očekávají přibližně stejnou. Když chtějí, abychom se ve FEAR lekli, dají tam nějaké nečekané probliknutí bubáka plus odpovídající zvukový efekt. Baf. A teď se všech 1,5 milionu hráčů podělá strachy. Jenže tak to často není, protože ne každý reaguje stejně. Při hraní her je každý z nás v jiném myšlenkovém a fyzickém rozpoložení. Stává se tak, že jeden den nás nějaká hra baví a druhý den už ne, přičemž na vině nemusí být hra, ale náš celkový stav. Valve chce tento tradiční a do jisté míry těžkopádný způsob tvorby atmosféry nahradit biometrikou, která by měřila náš srdeční tep, vlhkost kůže (pocení) nebo pohyb očí. Tímto měřením se dá přijít na celou řadu zajímavých informací, které se pak mohou využít jednak při tvorbě hry jako takové a zároveň mohou sloužit jako podnět ke změně herního zážitku v reálném čase.

Na letošním GDC Valve tento systém prezentovalo pod názvem BioFeedback (viz. PDF dokument). Ten by mohl fungovat zároveň s technologií Eye-tracking, která se využívá v celé řadě jiných oborů. Problém je v tom, jak takovou technologii dostat mezi konzumenty, když stojí v rozmezí 10.000 – 50.000$? Valve tuto technologii testuje zatím interně a docela si jí pochvaluje. K masovému rozšíření má ovšem zatím daleko. Každopádně tento inovátorský přístup kvituji, přestože se ozývají také hráči, kteří nemají zájem o sdílení emocí či snímání vitálních funkcí těla. Samozřejmě takové měření nebude fungovat bez příslušného vybavení (kamerky, speciální myši atd.) a bude záležet pouze na každém z nás, zda-li své tělo propůjčíme vývojářům.

O efektivnějším vývoji her
Technologie pro snímání pohybu očí nemusí být jen přínosem pro hráče, ale jak ukázalo interní testování ve Valve, může vést také k efektivnějšímu vývoji her. Představte si situaci, kdy např. 2 miliony hráčů Half-Life 2 budou hrát s kamerkou, která bude anonymně sbírat informace o tom, kam se během hraní dívají. Ve Valve to vyzkoušeli na několika dobrovolnících a zjistili, že na velkou část objektů ve hře se hráči ani nepodívají. Proč tedy při jízdě autem v krásném prostředí (kam už se nevrátíte) věnovat tomuto prostředí při vývoji takovou péči, když jej hráč projede během pár vteřin a celé řady detailů si ani nevšimne? Je to paradox. Vývojář pracuje týdny a měsíce na scéně, která slouží jen jako kulisa a nikoho vlastně nezajímá, nemá praktický význam. Samozřejmě, nějaká grafika je vždy třeba, ale musí být nutně tak propracovaná? Možná ne.

Takovéto uvažování o „ošizení“ některých lokací ve hře ve jménu snížení nákladů/času pro tvorbu sebou nese určitá rizika. Někteří hráči se rádi jen tak kochají prostředím (třeba já) a nehrají hru tak, „jak by se měla hrát“. Zvědavost je zkrátka přirozenou vlastností člověka. Pokud tedy v HL2 projíždím prostředím, které vypadá krásně, tak vypadá krásně právě z toho důvodu, že si s ním někdo dal tu práci. A toho si vážím. Přestože taková scéna má jepičí život, přispívá k celkové atmosféře hry a proto v tomto ohledu nestojím o to, aby vývojáři takové scény flákali jen proto, že jsou v podstatě nedůležité. Na jednu stranu v tomto ohledu Valve jako vývojáře chápu, ale z pohledu hráče jsem z toho na rozpacích.

Spíš jde o to najít kompromis mezi pěkně zpracovaným (nedůležitým) prostředím a mezi super ultra krásně zpracovanou scénou, ve které má hráč větší svobodu pohybu a kde dojde k nějaké zásadní události. Gabe Newell tvrdí, že “pokud určitá část hry nenese logickou informaci nebo nedává hráči svobodu chování/rozhodnutí, pak není důležitá a nemusí mít takovou kvalitu zpracování.”

O Steamworks
Jedna z věcí, jenž pomáhá Valve sledovat, jak se daří vývojářům spolupracujícím se Steamem, je Steamworks. Tento balíček nástrojů dává vývojářům možnost integrovat svojí hru do Steamu, sledovat její prodeje v reálném čase a získávat důležitá data od samotných hráčů jako konfigurace počítačů, herní dobu či čas strávený na konkrétním místě hry. Tato data jsou důležitá nejenom pro vývojáře hry, ale také pro Valve samotné, které na jejich základě upravuje a přidává funkce Steamu. Gabe Newell spolu s Erikem Johnsonem výhodu Steamworks (funkcí Steamu) vysvětlují na konkrétním příkladu. Jedna z firem rozeslala do světa tisíce DVD s nefunkčními aktivačními klíči. Za normálních okolností by náprava tohoto problému trvala několik dní a byla by finančně velmi náročná. Díky Steamworks bylo ale možné tento problém globálně vyřešit již za 8 hodin, takže pověst této firmy prakticky nezaznamenala negativní dopady.

Možná to ani nevíte, ale když hrajeme na Steamu (online), automaticky vylepšujeme jak Steam, tak i hru, kterou hrajeme. Budoucí updaty hry, nové funkce Steamu a služby s ním spojené vznikají na základě zkušeností nás hráčů. A ani nemusíme o nich psát někam na fórum, protože Steamworks údaje zaznamená za nás. V případě klasického hraní offline toto není možné a nejspíš také proto se vývojáři čím dál více upínají ke Steamu jako modernímu (a levnému) distribučnímu kanálu, který navíc sbírá (anonymně) důležitá data o hráčských návycích.

Na první pohled by se zdálo, že když konkurenční firma (např. Tripwire) vydá na Steamu hru (Killing Floor), která tak trochu kopíruje Left 4 Dead a těží z její popularity, mohlo by být Valve naštvané. “Tak to ale vůbec není.” říká Gabe Newell. Steam už dávno není o prodeji her jenom od Valve (jak bylo původně v plánu). Steam je služba, která dává všem šanci zviditelnit svojí hru jak jen to jde. Třeba povedené RPG Torchlight a celá řada dalších projektů by bez Steamu nevznikla a Valve cítí, že jsou součástí velké komunity (hráčské i vývojářské), která musí držet pospolu, pokud chce růst a profitovat. Je to přirozená symbióza, kde jediným strašákem se tak může jevit pirátství a ne konkurence, co dělá hry.

O pirátství a DRM
Na otázku, jaký problém je pro Steam pirátství, odpovídá Gabe Newell velice vlažně. Podle něj pirátství přestává být problémem, jakmile “zákazníky ujistíte v tom, že pokud budou platit, získají nepřetržitý a nadstandardní servis.” Takový je cíl Steamu. Valve nemá zapotřebí přesvědčovat piráty, že když budou platit, tak se budou mít lépe. To je jako snažit se přesvědčit zloděje, že když bude pracovat, tak to bude pro něj lepší. Jde o to najít platícího zákazníka, oslovit ho svojí nabídkou a následně o něj pečovat tak, aby zůstal této službě věrný.

Gabe Newell jednoduše říká, “proč mrhat časem tam, kde to nemá smysl.” Pirátit se bude pořád. Jde o to oslovit ty poctivé, kteří jako platící zákazníci kromě hry získávají také komplexní službu, kterou pirátské verze her nemohou nikdy nabídnout. Problém akorát nastává s různými typy DRM, které do svých her někteří vydavatelé dávají s utopickou vidinou úplného vymýcení pirátství. Na to pak doplácí většinou poctivý zákazník, kterému je jedno, jestli se ta hra krade nebo ne, protože on si ji zakoupil legálně a nechce být otravován nějakou ochranou, kterou nepotřebuje.

Právě v tomto panuje největší rozpor. Doug Lombardi (marketingový vedoucí) říká, že “hráčská komunita je obecně velice poctivá a pokud uděláte dobrou hru ve smyslu celkové kvality a s maximální podporou, pak budou více než rádi a dají vám své peníze.” Samozřejmě jsou případy, kdy dobrá (a levná) hra se prodávala mnohem méně než pirátila (např. World of Goo), ale pořád vydělala svým tvůrcům takové peníze, o kterých se jim ani nesnilo. Není tedy pravdou, že pirátství ohrožuje herní průmysl. Jen špatné hry a špatný přístup některých vydavatelů kazí pověst hraní na PC. Navíc náklady na vývoj her jsou čím dál tím vyšší, takže i slušné prodeje jsou často prezentovány jako neúspěch, protože si hra na sebe nevydělá. Je to matoucí.

Valve nás dostává do hry
V loňském roce Valve upoutalo pozornost hráčské komunity vydáním záhadného update pro Portal. Spustilo tím spletitou ARG hru (Alternative Reality Game), kterou po celém světě řešily stovky a tisíce nadšenců. Výsledkem bylo oznámení Portalu 2 na E3. Mr. Foxter to celé podrobně sledoval a zaznamenal v tomto článku. Nyní, na apríla, světlo světa spatřila další ARG, která byla implementována do tzv. Potato Sack Packu, čili balíčku třinácti indie her. Výsledek této ARG dosud není znám, ale podle dosavadních indicií to vypadá, že za vším může být GLaDOS, jenž se chystá na svůj restart v nadcházejícím Portalu 2. Zároveň se objevují spekulace, že Valve tímto upozorňuje na další své herní projekty, mezi nimiž se hovoří především o třetí epizodě HL2 nebo dokonce rovnou o Half-Life 3.

Nesmíme ani zapomenout na záhadné artworky z kanceláří Valve, jejichž původ a smysl se dosud nepodařilo objasnit. Mohou to být staré koncepty zrušených projektů, nebo koncepty projektů budoucích. Zvláštní je, že Valve ty koncepty nechalo na očích prestižnímu časopisu PC Gamer. Možná to byla náhoda, nebo je to další z chytrých tahů, jak nás dostat do hry. Ve Valve nikdy nespí a všechno co dělají, má vždy nějaký smysl a cíl.

Úplně na konec jsem si nechal jednu citaci Gabe Newella, který říká, co ho nejvíce trápí na herním průmyslu:

“Zamýšlíme se nad tím, jak si náš život jako vývojáři co možná nejvíce ulehčit a přitom zcela ignorujeme to, co vlastně zákazníci a konzumenti doopravdy chtějí. To se musí změnit.”

Já věřím, že se to změní.

Sdílet/Email

Za málo peněz hodně muziky? Ano, jde to, což dokazují američtí Uber Entertainment a jejich debutová multiplayerová akce Monday Night Combat. Vypadá trochu jako TF2 – má podobné třídy postav a nebere se příliš vážně. Jinak je to ale výrazně odlišná hra inovující spojením third-person akce a strategických her typu „tower defense„. Je hodně akční, ale ne tupá. Ve videorecenzi se dozvíte jak se hraje a proč by neměla chybět ve vaší sbírce.

P.S.: Protože je MNC na první pohled docela komplexní, doporučuji navštívit její Wiki, kde se dozvíte všechny důležité informace o všech postavách, skillech, jejich vylepšování a použití vhodné taktiky na mapách a proti robotickým nepřátelům.

Cena: 11,50 Euro na Steamu
Homepage: http://uberentertainment.com/

Sdílet/Email

Jednou z nesporných výhod předobjednání si indie hry je to, že autoři vás nechají náhlédnout přímo do své vývojářské kuchyně, kde tvoří své dílko. Máte možnost sledovat krok po kroku jejich úspěchy, omyly, přešlapy, ale i  radost z pozitivní odezvy od herní komunity.

/+ videa

Čas od času mě přepadne chmurná nálada, když si uvědomím, co že se to vlastě při hraní hry v počítači děje. Myšlenky na přeskakující jedničky a nuly, třeba při hraní  Battlefield Bad Company 2, ve mně vyvolávají úžas. Říkám si: „Sakra, vždyť někdo musel tuhle mapu do posledního lístečku trávy vymyslet, naprogramovat skvělé grafické efekty a zničitelné prostředí. Jak je to jenom možný? Vždyť  je to spoustu věcí. Jak můžu pomocí textu naprogramovat, aby tady tenhle paňák byl obrovským výbuchem odmrštěn do strany, kde se zarazí až o zeď? „

Z předchozího textu bude nejspíš  patrné, že o programování a tvorbě her toho moc nevím. No a právě proto, že jsem těmito oblastmi nedotčen mohu s úžasem sledovat, jak se na vytváření sci-fi FPS/RTS Natural Selection 2 (NS2) podílejí sami fanoušci. Uvedu malý příklad.

Malé vývojářské studio Unknown Worlds Entertainment (UWE) si pro tvorbu NS2 zvolilo tu nejtěžší možnou cestu. Hra byla nejprve vytvářena v Source enginu, který však plně nevyhovoval potřebám studia. UWE se proto rozhodli pro vývoj svého, na míru šitého enginu s názvem „Spark„. Jak např. uvedla Tlamiczka ve svém článku Omyly startujících vývojářů her 1 – engine: „Vytvoření moderního enginu je náročnější než tvorba balíku deseti her před lety“. Tento krok proto neodvratně vedl k celkovému zpoždění vývoje, ale přinesl možnost zapojení se fanoušků. Nový engine je totiž psán ve volně šiřitelném programovacím jazyce Lua. Tento programovací jazyk si oblíbil i český filmový kritik a programátor František Fuka, který začal tvořit své první hry, když ještě většina z nás nosila plenky.

Z počátku se v právě probíhajícím beta testování NS2 objevovaly problémy s přesností střelby z mariňácké pušky. Lidé si stěžovali, že je neúčinná, nepřesná, má velký rozptyl a obecně z této zbraně mají špatný pocit. Jeden z nich proto vytvořil detailní analýzu celého problému, která by možná stačila i na bakalářskou práci. V přehledných tabulkách rozebral problém do poslední řádky a navrhl možné řešení. Vývojáři s touto pomocí mohli pohotově zareagovat a hned v další pravidelné aktualizaci došlo ke změně. Puška se stala okamžitě postrachem nepříjemně dotírajících zubatých Skulků.

Dalším příkladem je tvorba ikon do minimapy. UWE plně vytíženi vychytáváním všech bugů a doplňováním nových gameplay mechanizmů (např. Dynamic Infestation – technologické demo, dočasný prototyp ve hře) požádali členy herní komunity, aby se pokusili vytvořit ikonky sami. Během několika dnů se sešly desítky velmi kvalitních návrhů, ze kterých na konec vývojáři vybrali jeden vítězný. Ten se stane oficiální součástí hry. Takhle vypadá ukázková spolupráce mezi herní komunitou/předplatitely a samotnými autory hry.

Programováním neposkvrněné hráče, jako jsem já, by také mohlo zajímat video přímo z kanceláře, kde pracují UWE. Můžeme zde sledovat jak jeden z vývojářů experimentuje s herním kódem. V reálném čase tak vidíme grafické změny přímo v právě probíhající hře, které ostatní členové týmu pobaveně komentují. Je znát, že čas investovaný do vývoje vlastního enginu se vyplatil a nyní umožňuje jak tvůrcům, tak i komunitě pohodlně pracovat/upravovat vše potřebné.

Když už jsme u kanceláří. Díky internetu jsme už měli možnost virtuálně navštívit vymazlené pracovní prostory u Valve (Bellevue, stát Washington) a v nedávné době také DICE ve Stockholmu. UWE mají své sídlo, tak jako Valve na západním pobřeží USA, v San Francisku, ale jak můžete sami pozorovat, jejich pracovní prostory jsou také krásné, ale poněkud skromnější.

Je hezké vidět, kam až sahá hráčské odhodlání a vášeň. Australský fanoušek Hugh Jeremy, známý svým YouTube kanálem NS2HD, kde ve více než 120 komentovaných videích mapuje postupný vývoj NS2, dostal nabídku od UWE navštívit je v USA. Za své peníze si pořídil letenku a vydal se přes Tichý oceán do San Franciska (asi moc nesledoval LOST). Celý týden strávil s malým vývojářským týmem a pomocí videokamery zdokumentoval, jak vypadá každodenní činnost několika lidí na indie projektu. No řekněte, kde jinde s vámi při rozhovoru bude game director hrát ping-pong?

Doufám, že se vám nakouknutí do světa nezávislého vývoje her líbilo a že třeba jednou seberete odvahu a vložíte své finance do některého ze stovek projektů čekajících třeba na vaši pozornost.

Steam skupina Natural Selection 2 (CZ/SK) – aktuality, diskuze, společné hraní…

Sdílet/Email

Herních časopisů jsem se načetl docela dost a v drtivé většině to bylo Score, které mě před pár lety doprovázelo cestou do školy a zpět. První číslo bylo tuším 52. a poslední 170., takže pár let jsem si s tímhle „našim, vašim, jejich ne nejhravějším časopisem“ užil. Pak jsem na chvíli zkusil Gamestar a nakonec Doupě, které skončilo dříve, než se mohlo pořádně rozjet. O Level jsem nikdy zájem neměl a koukal na něj s despektem, už ani nevím proč. Ale to je jako se ptát fanouška Sparty, proč nefandí Slávii, že?

Po několika letech bez papírového časopisu jsem si uvědomil, že pomalu ale jistě přestávám číst velké články o hrách zahrnující dojmy, preview, ale i recenze. Internet sice nabízí neomezené zdroje informací, ale právě tento komfort není v mých silách využívat. Čtení článků na počítači se pro mě stalo utrpením jednak kvůli fyzicky náročnější poloze v sedě a také kvůli neosobnímu pocitu čtení jednou na tamtom serveru a podruhé na jiném. Chybí mi kontinuální vztah se zdrojem informací. Zkrátka a dobře, na internetu nemám jeden oblíbený zdroj herních zpráv, recenzí či preview. Mám jich více a právě kvůli tomu se nemohu věnovat všem tak poctivě a intenzivně, abych si k nim vybudoval nějaký vztah.

Rozhodl jsem se proto, že znovu začnu odebírat herní papírák. Jak se ale říká, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš a proto padla volba na britský PC Gamer. Zahraniční magazín jsem zvolil z jednoho prostého důvodu – spojit zábavné s užitečným. Ne že bych se při čtení učil nová slovíčka (nečtu se slovníkem v ruce, že), ale přeci jen jako udržovací trénink to není špatné. Od října jsem se tedy stal hrdým majitelem „Nejlepšího magazínu o PC hrách na světě.“

PC Gamer o Minecraft, č. 220:
„The first thing you see is a scene no one else playing the game has ever set eyes on.“

Po šesti číslech mohu s klidným svědomím prohlásit, že PC Gamer je někde úplně jinde, než jsou naše tuzemské magazíny. V první řadě je to magazín zaměřený jen a pouze na PC hry, což už je podle názvu jasné i těm vzadu. Díky tomu mají autoři časopisu mnohem větší prostor pro psaní o těch nejlepších hrách na světě (konzolisté prominou) a zároveň se věnují i těm nejvíc indie projektům. Tak třeba o Minecraftu je pomalu v každém čísle alespoň jeden článek a možná někoho překvapí (někoho zase ne), že právě tahle hra si vysloužila absolutorium v TOP 10 her za rok 2010 dle PC Gameru.

Obsahově je časopis docela konzervativní, ale díky tomu je velmi přehledný. Na začátku najdete různé zajímavosti, krátké newsky, objevy, exkluzivní zprávy či šuškandy (výborný je článek The Spy). Pak přichází na řadu moje oblíbená rubrika Face Off, kde dva autoři obhajují svůj názor na dané téma (Mikrotransakce v TF2 ano, ne? atd.). Dále se objevují první dojmy, preview, hands-on dojmy a rozhovory. V této části časopisu se PC Gamer většinou detailněji věnuje jedné hře. Napíše na ní dojmy či preview a poté přidá obsáhlý článek o vývojářích, historii hry či nějaké téma, které se k dané hře váže. Teď možná někoho budu šokovat, ale zhruba v půlce časopisu se objevuje rubrika dopisy. A víte co, je to skvělé odlehčení od velkých článků a nemusíte při tom listovat dozadu. Až pak se objevují recenze a návody. U dopisů se ještě trochu pozastavím. V PC Gameru se často otiskují dopisy, které se netýkají samotného časopisu, ale jsou to zážitky čtenářů. V jednom dopise si čtenář postesknul nad kurzem herního designu, který ho stál 3000 liber, ale nic se v něm nenaučil. V jiném zase čtenář nadává na dnešní bezduché střílečky a vzpomíná na staré dobré hry z let minulých. Jak je vidět, dopisy nemusí být jen o oslavování/kritice redakce či otázkách budoucího obsahu.

PC Gamer o Homefront, č. 221:
„At least in this scenario, the US military is too weak to say ‘Hoo-ah’ and tell me to ‘Stay frosty’.“

Nakonec přichází skvělá rubriku Extra life s množstvím zajímavých módů, indie her a freeware her doplněné o podrubriku Now playing, kde vybraní autoři (pokaždé někdo jiný) píší o svých herních zážitcích z poslední doby. Nejlepší na tom je, že autoři často hrají hry prověřené časem nebo jen tak blbnou u freewarovek. Nejnovější pecky tak zdaleka nehrají první housle. Zmíním X-Wing, Spy Party, Multiwinia, Super Crate Box, Flashpoint, Unreal atd. Často se tak dozvíte o skvělých hrách, kterým by se v našich časopisech nevěnoval ani znak. Nostalgicky působí rubrika Reinstall, ve které vždy jeden autor vášnivě píše o starší hře, kterou znovu rozjel. Perfektní. Úplně nakonec se objevuje hardware.

Po lehce seznamovacím úvodu s časopisem přejdu k jádru tohoto článku. Hlavní důvod, proč pasuji PC Gamer na krále herních magazínů je prostý pocit, že se čte mnohem lépe než vše, čím jsem kdy listoval. První, čeho si při čtení všimnete, je absence výrazu „my“. Od preview až po recenze je autor článku tím, kdo prezentuje a obhajuje své názory. V našich časopisech a webových magazínech se naopak uplatňuje styl psaní „za celou redakci“. To ale nedává smysl. U dojmů ze hry bych to ještě pochopil, ale u recenzí? Nebo snad věříte, že recenzovanou hru si zahraje celá redakce, která si pak večer sedne a pečlivě hru propere u piva? Určitě se najdou takové skvosty, ale většinu her hraje/recenzuje jen jediný člověk, tak nevidím jediný důvod, proč by se v textu mělo vyskytovat falešné „my tady v redakci“. Zvláště u některých slabších her to působí minimálně úsměvně (recenze Jekyll and Hyde, Score 200: „S ohledem na námět, který v nás pochopitelně vyvolal zdravá očekávání, jsme tedy německým pokusem upravit slavný příběh o rozdvojené osobnosti zklamáni.“). Bohužel v množném čísle jsou právě např. ve Score psány vlastně všechny články a to je podle mě špatně.

PC Gamer o Shogun 2, č. 222:
„The AI has it in for me. I’m not even kidding. It has comprehensively taken me to the cleaners.“

Možná je to jen detail říkáte si, ale právě tohle je jedna z věcí, která mi u našich magazínů brání najít si svého oblíbeného redaktora, když vlastně jeden stejný názor má celá redakce. Je to i docela problém co se důvěryhodnosti článku týče, protože se z něj vytrácí subjektivnost a unikátnost. Tím se dostávám k dalšímu plusu PC Gameru a tím je schopnost každého autora věrohodně, přirozeně a subjektivně podat informaci. Naše časopisy samozřejmě nemohou mít tolik exkluzivních informací o hrách, takže z větší části jen papouškují to, co už někde bylo napsáno, přesto se máme ještě hodně co učit. Proto nemám rád česká preview a dojmy z her. Jsou to jen překlady většinou anglických článků, čtou se velmi nepřirozeně, nemají šmrnc a jen zřídka si autor dovolí prezentovat vlastní názor na věc.

PC Gamer tu možnost má a proto jsou dojmy z her psané až dokumentárním stylem, kdy autor popisuje to, co při předváděčce či hands-on dojmech zažil včetně detailů. Zároveň k tomu přidá zajímavosti o studiu, nějaký rozhovůrek nebo vtípky co si vývojáři povídají mezi sebou, když zrovna redaktor dostává na prdel v ukázkové hře multiplayeru Crysis 2 a to je pak počteníčko. Jako by tam čtenář byl s ním. Pravidelně se v PC Gameru objevují velké články o hrách, na které redakce nedá dopustit. Od Team Fortress 2 přes EVE Online, WoW, StarCraft II až po Minecraft se redaktoři vypisují o svých zážitcích, úspěších a porážkách. Pozoruhodné na tom je, že celou řadu z těchto her jsem v životě nehrál a ani žánrově ke mně nesedí a přesto tyto články hltám jako horké maliny. Jsou totiž více než jen popisem herních zážitků – je to pohled do duše každého opravdového hráče. Je to jako číst deník, který se s každým číslem obměňuje. To je věc, která opět u nás chybí. Čeští redaktoři jakoby ani neměli své oblíbené hry. Potom to vypadá tak, že český herní novinář působí jen jako překladatel zahraničních textů, který si čas od času zarecenzuje nějakou tu hru, která je zrovna in, ale že by byl opravdovým herním nadšencem a odborníkem svého řemesla, to se dá jen stěží uvěřit. Totální zapálení pro hry je také vidět v rubrice Network, kde se objevují newsky ze všech možných multiplayerových her, kde PC Gamer provozuje vlastní servery a není problém na nich při hraní narazit na někoho z redakce. To se cení.

PC Gamer o Deus Ex: Human Revolution, č. 223:
„They designed Human Revolution with an imaginary asshole at their shoulder.“

Autoři z PC Gameru v každém článku prokazují neuvěřitelnou znalost dané hry/tématu, píší o ní s nefalšovaných nadšením/zklamáním a nejdou daleko pro slova jak chvály, tak i tvrdé kritiky. Je to dáno také tím, že se věnují čistě a jen pro ně (i pro mě) nejlepší herní platformě, tedy PC. Konzole vůbec neřeší. Proč také, když je PC scéna tak bohatým zdrojem celé řady skvělých a inovativních her. Pokud máte našich Levelů a Score už plné zuby, nebaví vás číst články, které jsou si podobné jako vejce vejci a které nemají přidanou hodnotu, určitě byste měli o PC Gameru uvažovat. Podmínkou je znalost anglického jazyka, který je sice v článcích často bohatý na ne příliš známá slovíčka, přesto v celkovém kontextu to není nic nepřekonatelného. Však se podívejte na jejich web, zkuste pročíst pár článků a uvidíte, jak vám vyhovují. Cena ročního předplatného je 77 liber, což při dnešním výhodném kurzu činí přibližně 2200 Kč. Za tu cenu získáte 13 čísel (Vánoční extra vydání navíc) PC Gameru s krásnou obálkou bez popisků (jen pro předplatitele) obsahující 130 stran velmi čtivého (a často exkluzivního) obsahu a 9GB DVD s demíčky, freeware, mody, videi, ovladači atd. Pro ty, kteří si herní magazíny kupují výhradně kvůli plným hrám mám špatnou zprávu, v PC Gameru žádnou nenajdete. Při dnešních cenách her a různých slevách to ale vůbec nevadí. Kvalita tohoto časopisu tkví v jeho textovém obsahu, který o několik Levelů překonává naše nejvyšší Score.

Sdílet/Email

Možná jste na začátku září roku 2010 ani nezaznamenali první oficiální trailer s názvem „No Surrender“ na Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad (RO2:HoS), který celkem nenápadně představuje zajímavé a pro Red Orchestru typické elementy hry.

Úvodní titulky v anglicko-ruské mutaci nás seznamují s historickým obdobím a „stavem“ v jakém se právě válka na východní frontě nalézá. Není snad třeba připomínat, že hra je zasazena do období Bitvy o Stalingrad (červenec 1942 – únor 1943), která je považována za jednu z největších a nejkrvavějších bitev 2. světové války.

Hudební podkres vyvolává tu správnou atmosféru východní Evropy. Skladatelem je Sam Hullick, který vytvářel hudbu i pro Mass Effect. Zde se můžete zaposlouchat do podmanivých tónu ústředního tématu RO2:HoS. Pro vybudování ještě lepšího zážitku, autoři vytvořili tzv. „dynamický hudební systém„. Muzika se bude ve své „náladě“  přizpůsobovat aktuálnímu dění na bojišti. Ke zdůraznění souboje dvou mocností byl složen unikátní soundtrack pro ruskou i německou stranu zvlášť.

Odhodlaný povel ruského velitele k útoku naznačuje již známou možnost rozdávat ve hře rozkazy svým spolubojovníkům (lidským nebo AI). Systém bude podobný jako v sérii Brothers in Arms. Virtuální ikonka bude ukazovat směr a místo vašeho rozkazu. Nepostřehnutelné detaily v podobě vojáka v pozadí, který se křižuje a nebo jiného bojovníka na věži, který staví svůj těžký kulomet do palebné pozice jen dokreslují vypjatou situaci.

Vojáci, kteří vědí, že v ruské armádě nemají moc na výběr se vrhají do útoku. S puškami a samopaly se řítí vstříc nepříteli. Za zmínku stojí, že do hry byl zapracován i jeden důležitý historický fakt, který ovlivňuje hratelnost. V ruské armádě byli vojáci cvičeni tak, aby při rychlém běhu svoji zbraň drželi oběma rukama. Mělo jim to pomoci rychleji zareagovat na hrozící nebezpečí. Naopak vojáci armády německé, při běhu zbraň drželi jenom v jedné ruce. Při hraní proto i na delší vzdálenost rozeznáte, jestli se z krytu právě vynořil nepřítel a nebo váš spoluhráč. Rozdíly pohybů postav je možno dobře vidět i v traileru.

Frontální útok je z ničeho nic přerušen minometnou palbou, která rozehrává krvavé divadlo. Tato scéna se někomu může zdát přehnaně brutální a dokonce až směšná. Mě však tuhne krev v žilách, protože si myslím, že přesně takhle to muselo v reálné situaci vypadat. Ohlušují výbuchy minometných granátů, končetiny létající vzduchem, zběsilý úprk vojáků, kteří si chtějí zachránit život a přeskakujíc mrtvá těla svých kamarádů míří k nejbližšímu úkrytu.

Tvůrci se snaží napodobit co nejpřesněji bitevní vřavu a je tomu tak i v brutalitě detailů přicházejících se smrtí. Původní díl, Red Orchestra: Ostfront 41-45, se utrženými končetinami jen hemžil.

Hra bude nabízet možnost přivolat si na pomoc minometný útok, dělostřeleckou palbu a nebo na větších mapách útok pomocí raket. Lepší orientaci na bojišti zajistí průzkumný letoun, který ovšem bude možné sestřelit. Tyto akce v bojových situacích bude zajišťovat hráč v pozici velitele, který bude mít také na starost předat je svým spolubojovníkům v poli. Prostředí ve hře bude možné částečně zničit právě pomocí těžké dělostřelecké palby.

Záběry na útok pěšáků, které zasáhla minometná palba mě ohromuje grafickou propracovaností a celkovým důrazem na detail. Vojáci mají ve tváři odhodlaný výraz až do chvíle výbuchu prvního granátu. Přirozenými pohyby (přeskok těla, krytí hlavy) reagují na nastalou situaci. Síla výbuchu odhazuje postavy do stran a vyráží jim zbraň z ruky. Bolestivá grimasa v obličeji posledního zasaženého vojáka je už jen pomyslnou třešničkou na dortu.

Střihem se přesouváme na druhou stranu barikády. Německé útočné družstvo se snaží bleskem přemístit do jiné bojové pozice (běh německých vojáků s puškou v jedné ruce). Už jsou však očekáváni ruským sniperem (je to Vasilij Zajcev?) a vojákem s těžkým kulometem.

Zde je opět nenápadně připomenuto několik herních mechanizmů. Nejvýraznějším a velmi důležitým prvkem ve hře bude „přirozené“ opření zbraní o překážku (použití bipodu). Více o tomto šikovném zlepšováku, který je možná zbytečně přehlížen, se dozvíte v původním preview zde na FakeEVERestu.

Další věcí na které si vývojáři dali záležet je sniperská puška se svojí optikou. V traileru jde jen o okamžik, ale v jiných videozáznamech je této novince věnován větší prostor. Pohled skrz optický hledáček již nemá daleko od reality a troufám si říct, že v žádné jiné hře se do role snipera v 2.světové válce nevžijete lépe. Preciznost zpracování se projevuje například v těžko postřehnutelném detailu, kdy díváte-li se optickým zaměřovačem a zároveň jím pohybujete ze strany na stranu, začnou se vám na bocích vytvářet černé šmouhy (video).

Trailer graduje příjezdem německého tanku, který mění rovnováhu sil. Řidič obrněného kolosu se s úšklebkem na tváři staví do útočného postavení, zbytek posádky se připravuje k palbě. Ozve se ohlušující výstřel, který nejspíše zlikvidoval ruské útočníky. My však vidíme jen oficiální název hry, kterému chybí čislice 2 za názvem Red Orchestra a rok 2011, kdy má hra vyjít.

Tanky a tankové bitvy neodmyslitelně patří k Red Orchestře. Již první díl nabízel strhující souboje ocelových kolosů na rozlehlích pláních i při dobývání měst a vesnic. V pokračování se autoři rozhodli jít ještě dál.  Poprvé uvidíme tankový simulátor obsažený ve FPS. Pohled první osoby totiž neztratíte ani po nasednutí do tanku. Budete moci sledovat postavy svých spoluhráčů a veškerý jejich pohyb, tak jak je to vidět v traileru. Tvůrci však jdou do větších detailů. Interiéry byly vymodelovány podle dobových záznamů a na každé pozici uvidíte to, co viděl člověk ve skutečnosti. Tank bude mít samozřejmě různé zásahové zóny s různými stupni poškození, které budou nebezpečné pro osádku tanku.

Představte si situaci. Vy, jako řidič, přijedete na místo odkud chcete zaměřit a zničit nepřátelský tank. Stojíte, netrpělivě čekáte, střelec zaměřuje nepřítele, AI řízený spolubojvník nabíjí. Když v tom náhle dostane váš tank zásah z boku od nepřítele, který byl velmi dobře schovaný za kopcem. Motor hoří, ovládání nereaguje. Ohlédnete se a vidíte, že zásah prorazil pancíř a vaši kolegové jsou těžce zraněni a nebo mrtví. Přesouváte se do pozice střelce, zatímco odsouváte stranou mrtvé tělo vašeho spoluhráče. Ještě než uvnitř vzplane unikající palivo, snažíte se posledním výstřelem pomstít vaše padlé druhy.

Tak takový filmový zážitek vám, možná už na jaře, může přinést RO2:HoS. Podle mého názoru, černý kůň mezi velkými AAA hrami roku 2011.

Autoři z Tripwire Interactive zvolili hned od počátku zajímavý přístup, k dnes modernímu vydávání DLC. Osud dalšího obsahu/modifikací vložili plně do rukou své herní komunity. Již nyní jsou oznámeny dva oficiální mody na kterých pracují ti nejlepší z řad fanoušků.

Prvním z nich je Rising Storm, který bude mapovat boje americké armády v Tichomoří. Kdo zná nejnovější válečný seriál z produkce HBO The Pacific, určitě tuší jak drastické bitvy se zde odehrály.

Po druhé se posuneme několik let vpřed, ale v džungli zůstaneme – druhý přídavek má název In Country: Vietnam a přiblíží „populární“ vietnamské bojiště. Zde je malá ochutnávka:

Datum vydání RO2:HoS se posunulo na Q1 roku 2011 (původní Q3 2011) a soudě podle nadšených ohlasů ze známých herních magazínů a stránek si troufám tvrdit, že půjde o zásadní herní počin v roce 2011. Věřím, že hra překoná stín hloupoučkých stříleček ve stylu Call of Duty a prosadí se mezi větším počtem hráčů.

Česká RO2:HoS Steam skupina: http://steamcommunity.com/groups/RO2HoS_CZ

Česko-Slovenská Red Orchestra komunita: http://www.heroesofstalingrad.eu/

- klany, týmy, pravidelná utkání, turnaje

Sdílet/Email

Originálních plošinovek není nikdy dost a Lylian patří navíc mezi ty, které si užijí i méně nároční hráči. Navíc díky svému až uměleckému zpracování je na ní příjemný pohled. To ale nemění nic na tom, že v jádru je tohle akční hororová záležitost s depresivní atmosférou, takže nic pro malé děti.

+ GALERIE

Tuhle indie plošinovku má na svědomí studio Pixelpickle Games , které plánuje Lylian vydávat po epizodách. Vyzkoušel jsem demoverzi, která obsahuje krátkou ochutnávku z první epizody s názvem Paranoid Friendship. Příběh hry jde v kostce zhruba takto: Lylian není obyčejná holčička. Má svůj svět, své nálady, představy a svá tajemství. Pro rodiče je její chování nepřijatelné a tak Lylian umístí do blázince. Tam začíná vaše putování světem plným nepřátel, bludů a zvláštních postav.

Na rozdíl od jiných plošinovek poutá Lylian pozornost tím, že hlavní hrdinka dokáže své představy přenést do reality a tím bojovat proti zlu, které je kolem ní. Kromě základních útočních úderů, které jsou příznačně vedeny dlouhými rukávy její kazajky má Lylian ještě po ruce svého medvídka, kterého dokáže oživit v případě potřeby. Medvídek se dostane na zdánlivě nedostupná místa skrze šachty a pomáhá tak otevřít zamčené dveře.

Do cesty se vám v demu postaví nepřátelé z řad personálu blázince a po celou dobu budete mít pocit, že vás někdo/něco neustále sleduje. Objevují se zde také duchové a stíny. Lylian musí čas od času doplnit zdraví nějakým jídlem, nejlépe jejími oblíbenými buchtami s náplní. Kromě akčních pasáží je ve hře také prostor pro vyprávění příběhu pomocí NPC postav. Demo je dost krátké a na jeho konci si vyzkoušíte, jak Lylian umí své sny převést do reality.

Lylian je určitě zajímavá a originální plošinovka, která tak trochu koketuje s American McGee’s Alice, ale ve 2D. Na homepage hry je doprovodný komix. Za 5$ si můžete zakoupit první epizodu, nebo aspoň vyzkoušejte demo, přestože třeba plošinovkám zrovna neholdujete.

[View with PicLens]

123►

Sdílet/Email

Rok se sešel s rokem a pomalu se nám blíží první výročí spuštění těchto stránek. 17. ledna 2010 se na FE objevil první příspěvek, za kterým stál tehdejší šéfredaktor Overwatch. FE v té době startoval v oficiálním redakčním složení a měli jsme plány z našeho weblogu vytvořit alternativu velkým herním sajtám, které svůj obsah staví výhradně na recenzích a novinkách. Normální články s vlastním názorem tam najdete těžko. U nás je to naopak. Sice začátek se rozjížděl také v novinkovém stylu, ale postupem času jsme přišli na to, že psát novinky na tento typ webu nemá smysl. Začali jsme se orientovat na různé zajímavosti a tématické články. Jak asi víte, po pár týdnech neřízeného chaosu z FE odešla většina zakládajících členů a zůstal jsem jen já. Nerad utíkám od rozdělané práce a aby bylo možné FE udržet v jakž takž aktualizovaném stavu, přibral jsem k sobě ještě dlouholetého „Brothera in Arms“ Gage, který se posléze postaral o nejčtenější článek na FE. Tento článek je také tím největším veledílem, které si zde a vůbec široko daleko na dané téma můžete přečíst. Pár články přispěl také Mr.Foxter, za což mu děkuji a doufám, že se ještě někdy autorsky projeví. Na následujících řádcích se vrátíme k tomu nejlepšímu, co jsme ve dvou a půl lidech byli schopni za ten rok vytvořit. Najdete zde také různé statistiky. Vše nejlepší do nového roku a zůstaňte nám věrni, protože my to rozhodně zabalit nehodláme.

IL-2 Sturmovik – v sedmém nebi
(Jan „Gage“ Lajer)

Tenhle článek je prostě veledílo, které nemá obdoby. Obsahuje snad vše potřebné pro to, abyste pronikli do tajů a krás leteckých simulátorů, speciálně IL-2 Sturmovika. Tento článek se může pyšnit největší návštěvností: 4420 unikátních čtenářů. To už o něčem vypovídá.

Japonské hentai hry jako Rapelay jsou pro západní média zlo, ale zabíjení jim nevadí
(Michal „Vodny“ Bayerl)

O tom, že bulvár táhne a nemusí jít nutně o filmové celebrity, není třeba spekulovat. Také herní průmysl je doslova prošpikován celou řadou kauz, které hýbou žlučí nejednomu mravokárci. Ovšem někdy je třeba se na věc pro nás nepochopitelnou dívat z pohledu kultury, která má svá vlastní pravidla a ta je potřeba respektovat. Když se v Japonsku tamější hráči náramně baví u her, kde je vašim úkolem znásilnit dívku, tak se západní svět nestačí divit. Ovšem zabíjení lidí po tisících je asi pro západní hráče mnohem menší zlo. Co je horší? Na tuhle otázku hledalo odpověď 2709 unikátních čtenářů.

Co odhalí Valve na letošní E3? Hlasujte v anketě
(Michal „Vodny“ Bayerl)

V červnu byla herní atmosféra před výstavou E3 mimořádně napjatá, nebo spíše vzrušená. Valve totiž oznámilo, že na E3 oznámí něco, co do té doby ještě neoznámilo. Tak a babo raď, co to bude. Spekulace nabraly obřích rozměrů a tak není divu, že v anketě se na prvním místě spekulací objevil Duke Nukem Forever. Celých 39% z 255 hlasujících se mylně domnívalo, že Valve vzkřísí nejdrsnější herní postavu všech dob, která kromě utracení peněz amerických daňových poplatníků za děvky umí také srdnatě bojovat proti mimozemským vetřelcům. Jak to dopadlo, všichni víme. Nakonec se Duka skutečně dočkáme, hail to the king baby, akorát to nebude od Valve. Nevadí. „Shake it baby“ si nenechalo ujít 1831 unikátních spekulantů.

Exkluzivní dojmy z hratelné videoukázky Interstellar Marines
(Michal „Vodny“ Bayerl)

S Gagem patříme mezi veliké fanoušky indie her, které sice vznikají v malých týmech, ale to jim neubírá na atraktivitě a originalitě. Interstellar Marines je sci-fi FPS, která boří hranice mezi realitou a hrou. Není to ani tak o grafice, jako spíš o množství detailů, které se z kdovíjakých důvodů v žádné jiné hře zatím neobjevily. Můžu vám odpřísáhnout, že hratelná videoukázka, kterou předplatitelé této hry mají možnost vidět, je jednou z nejlepších, co jsem kdy na videoherní scéně viděl. Je to vlastně prezentace různých fíčur, které vám učarují. Člověk zkrátka tyhle dánské vývojáře musí podpořit, protože tuhle hru si jednou chceme zahrát stůj co stůj.

PREVIEW/ Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad
(Jan „Gage“ Lajer)

Tohle je další velečlánek od Gage, který dopodrobna informuje o pokračování jedné z nejrealističtějších multiplayerových válečných akcí. Kdo nehrál Red Orchestru, ten neví, jak chutná opravdová válka. Zde nebudete počítat ani tak fragy, jako spíše hltat atmosféru bitev 2. světové války mezi Sověti a Němci v její nejsurovější podobě. Je to jedna z těch her, na které se těšíme úplně nejvíc také z toho důvodu, že autoři na ní pracují s nadšením překonávajícím běžné pracovní nasazení.

RECENZE / Mafia 2 (včetně DLC Jimmy’s Vendetta)
(Michal „Vodny“ Bayerl)

Druhá Mafia patřila jednoznačně k nejočekávanějším hrám roku 2010 a její recenze tak byla trochu naší povinností. Možná celkově nedopadla tak, jak bychom si vzhledem ke kvalitám prvního dílu přáli, ale pořád je to velmi slušná hra, které odpustíte i některé chybky či nemastné/neslané DLC ždímající z našich peněženek další love. Troufám si ale tvrdit, že třetí díl (bude, né že ne) si bude muset výrazně polepšit, pokud bude chtít obnovit důvěru skalních fandů v tuto značku.

Srovnání Mafia 2 (demo) se zapnutými a vypnutými PhysX efekty
(Michal „Vodny“ Bayerl)

Technických článků tohoto typu příliš nemáme, ale je vidět, že je o ně zájem. Video pochází z demoverze a ukazuje na rozdíly mezi hraním se zapnutými PhysX a bez nich. Dle našich dojmů je PhysX jednou z opravdu fungujících technologií, které pro nás osobně znamenají zase o kousek lépe vypadající hry a lepší zážitek/atmosféru při hraní. Nvidia je proto náš favorit, co se grafických karet týče a nic to nezmění.

Hry a komiks (Jakub Mr.Foxter Valtar)

Tenhle článek vyvolal emoce, což je vzhledem k jeho zdánlivě banálnímu obsahu jen dobře. Každý má na věc jiný názor a názor je to, co nás zajímá nejvíce. Hry mají s komiksem společného mnohem víc, neý se může na první pohled zdát. Hry jsou vlastně evolucí komiksu v novodobých podmínkách a suplují komiksové časopisy, které nástupem digitálního světa musely uvolnit místo jiné formě zábavy.

Pozadí fungování světa World of Warcraft + 2. část
(Michal „Vodny“ Bayerl)

WoWko nehrajeme, nikdy jsme ho nehráli a nikdy hrát nebudeme. Tak proč jsme o něm psali? Protože je to fenomén posledních několika let a protože jeho údržba/provoz patří mezi vůbec nejnáročnější na poli videoherní zábavy. Tento dvojčlánek je psán řečí čísel, které uchvátní nejednoho statisticky a technicky založeného hráče. World of Warcraft je opravdový monstr projekt.

PORTAL – situace po updatu, den po dni aneb geniální Valve nás baví
(Jakub „Mr.Foxter“ Valtar)

Valve, Valve a zase to Valve. Tihle chlápci a děvčata nám neustále připravují horké chvilky a vymýšlejí, jak nás zabavit při čekání na jejich hry. Někdy je to opravdu dlouhá doba a pověstný „Valve time“ je už takový evergreen této firmy. Každopádně jiní výrobci pro ukrácení dlouhé chvíle nehnou ani brvou a proto máme Valve a jejich hrátky s našimi mozkovnami tak rádi. Mr.Foxter se potrobně podíval na jedno takové ARG (Alternate Reality Game), které nám Valve v březnu naservírovali a které se týkalo Portalu. Tahle událost, kdy hráči po celém světě po několik dní dešifrovali množství materiálů rozhodně stojí za připomenutí.

OnLive – revoluce v hraní her a zároveň účinný lék proti pirátství?
(Michal „Vodny“ Bayerl)

Streamování her se z utopie stalo realitou díky službě OnLive, která v budoucnu může uštědřit notný políček klasickému hraní her nainstalovaných na našich systémech. Díky rychlému internetu už není problém streamování filmů v HD, tak proč podobný princip nezkusit také u her? Všechno jde, když se chce a tenhle způsob hraní navíc může pirátům utnout tipec.

TÉMA / Pohled do budoucnosti nejenom FPS her aneb něco se musí změnit
(Micha „Vodny“ Bayerl)

Že jsou dnešní FPSky povrchní, víme. Že jsou čím dál tím jednodušší a přístupnější pro masy, víme také. Že jsou graficky vyspělé, ale zároveň zapomínají na kvalitní umělou inteligenci a uvěřitelný příběh, to je také smutná pravda. Zkrátka a dobře, hry jako takové se kvůli mainstreamové masáži často ořezávají na takové snesitelné minimum a pro opravdové hráče už moc prostoru nezbývá. A žánr FPS je toho nejjasnějším důkazem.

In-game dárky – marketingové zlo?
(Jakub „Mr.Foxter“ Valtar)

Speciální, limitované a sběratelské edice her už dávno nejsou, co bývaly. V krabici s hrou tak v dnešní době naleznete při troše štěstí knížku s artworky, figurku či nějaké pohlednice. Díky rozmachu digitální distribuce se ale čím dál častěji setkáváme s digitálními dárky, které se objevují v různých variantách jako bonusový obsah do hry. V mnoha případech jde jen o nějaký nový skin pro postavu či jiné vizuální vylepšení. Ovšem v některých případech se stává, že více movitý hráč si může zaplatit lepší výbavu, na kterou nemusí čekat až se mu odemkne za herní zásluhy. Není to fér, ale tak trochu to odráží dnešní dobu – kdo platí, ten jede. Zároveň radost z takového in-game dárku ani zdaleka nemůže konkurovat letmému pohledu na poličku s vystavenými dárečky.

PREVIEW / Natural Selection 2 – Podporujte Darwina

a
DOJMY / NS2 –  malá beta revoluce
(Jan „Gage“ Lajer)

Tenhle indie mix FPS a strategie má již nějakou dobu ve svém hledáčku Gage, který pečlivě sleduje každou novinku a hru pravidelně testuje v betaverzi (pro předplatitele), která každou chvíli dostává vylepšující záplaty. Vývojáři z Unknown Worlds si dali nemalou práci s vytvořením unikátního systému, kdy hráč v roli Commandera má možnost vidět celé dění z ptačí perspektivy a může koordinovat své podřízené, kteří zase běhají po mapě a snaží se přežít z vlastního pohledu. Člověk si to zde rozdává s mimozemskou rasou Khaara, která disponuje celou řadou roztodivných zvířátek. Proč se na to těšíme? Protože něco podobného tady ještě nebylo (předchozí NS1 byl mód pro HL) a protože to vypadá zatraceně dobře.

VIDEOBLOG / Hrajeme si s ovladačem Novint Falcon
(Michal „Vodny“ Bayerl, Jan „Gage“ Lajer, „Mr.Heavy“)

Originálních herních ovladačů, co by přineslo nějaký nový zážitek z hraní je jako šafránu. Do rukou se nám dostal jeden opravdu vypečený kousek a my jsme jej podrobili důkladnému testu. Force-Feedback je jedna z věcí, které vám při hraní s gamepadem či volantem přiblíží herní zážitek zase o kousek blíže realitě. Novint Falcon ale umí force-feedback do různých směrů a je to ovladač šitý na míru 3D střílečkám. Neztrácejte čas čtením dalších řádek a pusťte si raději video. Ukážeme vám Novint Falcon v celé své kráse.

ROZHOVOR / O závodění v česko-slovenské sérii ETCC ve hře Race On

+

VIDEOBLOG / Záznam dvojzávodu česko-slovenské ETCC série v belgickém Zolderu 30.3.2010
(Michal „Vodny“ Bayerl)

Popovídal jsem si s kamarádem Jirkou Linhou, kterému u nás neřekneme jinak než Georcha. Tenhle týpek se již nějakou dobu věnuje poloprofesionálnímu závodění ve hře Race On, která patří do kategorie simulátorů cestovních vozů. Kromě pár otázek jsem s Georchou na vlastní kůži prožil jeden z jeho závodů, jenž bohužel v druhé části kvůli lagu skončil katastrofou.

Další zajímavé články v různých kategoriích

HARDWARE:

• Spawn HD-720 – kouzelná krabička spojí vaší konzoli s libovolným PC
• Zeebo – old-gen konzole pro chudé
• PS Move – pohybem vstříc lepší budoucnosti
• Battle Tag – střílečka v reálu od UbiSoftu
• Sixsense TrueMotion – pohybové ovládání a lá Wii na PC
• další…

KOMENTÁŘE:

• Úspěšné zklamání jménem Medal of Honor
• Trh si neváží her bez multiplayeru
• EA chtějí porazit Call of Duty lepší hrou

RECENZE:

• The Ball – koulelo se koulelo
• Půl kila mletýho
• Split/Second
• The Misadventures of P.B. Winterbottom

DOJMY:

• Jak se hraje WRC 2010
• Multiplayer v Medal of Honor
• Kane and Lynch 2
• Lead and Gold: Gangs of the Wild West

PUBcast:

• PUBcast #01 / O 3D akčních hrách
• PUBcast #02 / CDkey: NFSHP-CODBO-ONLIVE-HRYFILMY

TÉMA / BYZNYS:

• Jak vznikl Alien Swarm a proč je zdarma
• AAA indie aneb zainvestuj do hry svých snů
• Umělá inteligence v Left 4 Dead
• Business model pro All Points Bulletin aka APB

STATISTIKY FAKE EVERESTU (od 17. ledna 2010)

• Celkový počet článků: 216
• Unikátní návštěvy: 28959
• Všechny návštěvy: 75982
• Zobrazení stránek: 404924
• Přeneseno dat: 69,27 GB
• Nejvíce návštěv za měsíc: červen: 3825 unikátních návstěv / 8447 všech návštěv
• Nejvíce návštěv za den: 8. červen: 1125 (publikován článek Co odhalí Valve na letošní E3 + anketa)

Díky za vaši přízeň a pamatujte, že hry nejsou všechno.

Pivo a hry jsou všechno!

Tak ať se vám v tom roce 2011 dobře hraje a pije. Na zdraví.

Za Fake Everest Michal „Vodny“ Bayerl

Sdílet/Email

Každý si určitě pamatujete scénku z dobrodružného hitu Dobyvatelé ztracené archy, ve které Indiana Jones utíká před obrovskou kamennou koulí. Nyní si představte, že takovouto kouli máte možnost ovládat v prostředí antických vykopávek, které je plné puzzlů, zombíků a jiných potvor. Že to zní nepředstavitelně? Ale kdepak, u indie her je přeci všechno možné.

+ galerie obrázků ve FullHD

Švédští vývojáři z Teotl Studios svojí prvotinou míří do málo prozkoumaných vod akčních puzzle her z pohledu první osoby, což už samo o sobě zní lákavě. Nebýt skvělého Portalu a z poslední doby ještě mizerného Twin Sectoru, neměla by tahle hra v komerční sféře s kým soupeřit. Na druhou stranu od svých kolegů se vymyká především tím, že zde kromě zapojení mozkovny musí hráč ještě likvidovat dotírající nepřátele, kteří jsou z masa a kostí.

Podle očekávání se příběh hry stává spíše mlhavým oparem v podzemních chodbách, které se po vaší nehodě při archeologickém bádání stávají na pár hodin vaším domovem. Naštěstí tajemná civilizace pomáhající v dávných dobách lidem vám přichystala překvapení v podobě železné koule, kterou ovládáte zařízením na první pohled podobajícím se zbrani. Vybaveni “pistolí“ a koulí se postupně dostáváte hlouběji do podzemních šachet skýtajících malé vesničky, paláce, doly a především hádanky. Zbraň v ruce má dva módy, které přímo souvisí s koulí. Levým tlačítkem myši zbraň nabíjíte tak, že při bezprostředním kontaktu s koulí dojde k jejímu vystřelení. Zároveň tento mód umožňuje od sebe odstřelovat dotírající zombie, mačkat tlačítka a šoupat s kostkami, které budete muset dostat vždy na určité místo.

Pravým tlačítkem myši kouli k sobě přitahujete. Jakmile je koule přímo u vás, držením pravého tlačítka dojde k jejímu zafixování a vy tak můžete kouli před sebou valit. Teď si asi říkáte, že valit ohromnou kouli před sebou je asi dost nepřehledné. Naštěstí inženýři tajemné civilizace na toto mysleli a koule se v takové situaci stává průhlednou. Průhlednost je také možné aktivovat manuálně, když je koule od vás vzdálena. Vzdálenost od koule se vám objevuje vedle ukazatele zdraví a hodí se v situacích, kdy se vám vaše hračka někam zakutálí. Pochopení všech principů ovládání je otázkou chvíle. Stejně tak přívětivé jsou prakticky všechny puzzly, které svojí obtížností ani zdaleka nemohou konkurovat Portalu. Největší rozdíl u těchto dvou her vidím v tom, že Portal je obtížný jak při zkoumání a hledání řešení, tak i při jeho provádění. Zde spíše jen chvíli budete dumat nad řešením, ale samotné provedení už je pak otázkou jednoho či dvou pokusů. Jen pár puzzlů jsem musel řešit na vícekrát. Navíc v případě zákysu můžete vyvolat nápovědu, která až nečekaně přesně popíše co máte udělat.

Koule při vašem putování najde hned několik využití. Úvodních pár levelů slouží jako tutorial, kde se naučíte koulí odtahovat překážky či aktivovat různé posuvné mechanismy. Později se objeví komplexnější hádanky, kdy kromě koule přijdou na řadu i krychle, které je potřeba došťouchat na nějaké místo. V určitých pasážích o kouli přijdete třeba tím, že se přichytí na obří magnet, nebo že spadne někam do vody. Vždy je to ale dle plánu tvůrců a nikdy se nemůže stát, že uděláte nenávratnou chybu, ačkoliv se tak na první pohled může zdát. Koule se také od vás sem tam oddělí na vlastní cestu, která se nachází nad vámi nebo pod vámi, přičemž je stále možné ji ovládat. O slovo se pak hlásí alespoň základní orientace v prostoru, ale není to nic těžkého. Často budete řešit puzzly s vodou, která jednak zabíjí nepřátele a zároveň vám umožní dostat se na místa jinak nedostupná. Na podobném principu pak fungují i zvláštní levitační komory, které v několika případech vaší kouli nabijí tak, aby bylo možné v jejím dosahu přeskočit na vzdálené místo.

Souboje s nepřáteli nejsou až tak časté, jak jsem původně očekával, ale o to více je praskání kostí pod vaší koulí uspokojující. Kromě tradičních zombíků se objeví i obří brouci, ještěři, King-Kong a několikrát i gigantický červ, kterého je potřeba zlikvidovat sofistikovanějším způsobem, protože na něj koule opravdu nestačí. V pozdějších fázích hry se dostanete i k zajímavějším způsoby likvidace nepřátel než jejich pouhým převálcováním. Nádrže s olejem jsou ideální pro tvoření pastí. Koulí si namalujete pastičku, kterou pak zapálíte přejetím ohně. To ale zdaleka není vše. Kouli je možné rozpálit do ruda v peci, nebo nabít elektřinou, což je prakticky jediná možnost, jak zabít ještěry.

Efektně vypadá koule osázená ostrými kůly, které z nepřátel nadělají rudý džem. Zřídka se objevují miny, které dokáží nepěkně zavařit také vám. Na řadu přijdou i skákací pasáže, jak z nějaké plošinovky. Ač se nyní může zdát, že je The Ball možná až překombinovaný, není tomu tak. Všechno má svá jasná pravidla. Výše zmíněná vylepšení vaší koule jsou dostupná pouze na určitých místech a není možné si je brát s sebou. Na jednu stranu je to škoda, ale na stranu druhou hráč není zatížen tím, že by nevěděl, kdy co a jak má použít. Trochu si musím postesknout na design puzzlů, které přeci jen mohly být trochu obtížnější, nebo alespoň mohly být doplněné o nějaké pasti, které by hráč nevědomky či v případě neúspěšného řešení aktivoval. Takto je hratelnost v některých chvílích utlumena stereotypem a hráč tak může ztratit chuť a motivaci pokračovat dále.

Protože příběhová část kromě sbírání ukrytých pokladů, které formou textu dávají hráči nahlédnout hlouběji do života antické civilizace nenabízí znovuhratelnost, přidali tvůrci do hry ještě Survival mód hry. V něm puzzly střídá stoprocentně vražedný koncetrát vyždímaný ze všech nepřátel, které ve hře potkáte. Čtveřice uzavřených arén nabízí velký prostor pro taktizování a to především díky integrovaným pastím, které hráč může opakovaně aktivovat. Zde je vašim úkolem jak jinak než přežít až do konce. V tomto případě je laťka nastavena na celkem devět vln nepřátel, které postupně nabírají na intenzitě. Tento mód je možná zábavnější než samotná příběhová část a pro někoho se hlavním lákadlem stane lov achievementů, které Steam verze nabízí.

Resumé

The Ball jako indie titul pobavil, což vidím především v tom, že akčních puzzel her je tak málo. Graficky se sice nejedná o kdovíjakou podívanou, ale Unreal engine 3.0 v tomto případě splnil svůj účel a navíc vám poběží plynule i na starších sestavách. Od jasné koupě může odradit cena, kterou bych osobně raději viděl někde kolem deseti euro, namísto kritických osmnácti. Přeci jenom za 450 Kč můžete v dnešní době slev zakoupit klidně i dvě starší špičkové hry s kvalitním příběhem a dlouhou hratelností. Takto jsem trochu na váškách. The Ball postrádá prakticky vše, co velké hry mají (lepší zpracování či pořádný příběh), ale zase nabízí pohodovou hratelnost pro všechny a slušnou porci originality. Je to zkrátka typický indie titul, jehož doporučení je tak spíše otázkou individuálního vkusu a momentální chuti. Pokud v tom nemáte jasno, vyzkoušejte demo.

TIP: Na Steamu je nyní The Ball za akční cenu 8,99 Euro!

[View with PicLens]

1234►

Sdílet/Email

Nastal čas podívat se opět na zoubek (drápek) hernímu výtvoru Natural Selection 2 (NS2) od nezávislého studia Unknown Worlds, který se má čile k světu. Kdo by ještě náhodou nevěděl kam zařadit tuto indie hru, kombinující prvky FPS a RTS na poli sci-fi herní scény, toho odkážu na naše záživné preview nebo další přehledný zápisek plný obrázků a informací.

/uvnitř článku TRAILER/

Necelé čtyři měsíce probíhalo uzavřené alfa testování pro „vyvolené“, kteří si v předobjednávce hru koupili ve speciální edici. A nedávno jsme se stali svědky exkluzivního oznámení o spuštění“ uzavřené „beta fáze hry. Samotné oznámení na herním webu Joystiq je doprovázeno trailerem představující poslední druh (herní třídu) nepřátelské mimozemské rasy Kharaa – přivítejte zakeřného Fadea:

Uzavřené beta testování je nyní přístupné všem, kteří si pořídí hru v Standard Edition za 34.95$ (629Kč) a dostanou se tak mezi „horních“ 10 000 šťastlivců, kteří okusí atmosferické souboje mezi neohroženými mariňáky TSA a slizkými a podlými příslušníky mimozemské rasy Kharaa.

Nyní bych si dovolil připojit několik vlastních poznámek a postřehů, které jsem posbíral od spuštění alfa verze hry před čtyřmi měsíci.

Už na první pohled mě zaujalo ztvárnění rasy Kharaa. Všechny „příšerky“ a jejich doprovodné živoucí stavby mi nejvíce připomínají posádku Bludného Holanďana z filmu Piráti z Karibiku. Jde o jakousi kombinaci mořských tvorů, ještěrů a rostlinných útvarů, které tvoří jeden harmonický zabijácký celek.

Naproti tomu mariňáci TSA (Trans-System Authority) a jejich vybavení působí důstojně až uhlazeně. A právě svojí vojenskou strohostí a mechanickou precizností dokáží vzbudit respekt.

Přímo nadšen jsem byl grafickým zpracováním světa NS2. Nezávislá tvorba této hry s sebou, kromě nevýhody v podobě delší doby vývoje, přinesla svobodné rozhodnutí autorů vytvořit si vlastní grafický engine Spark, který mohli uzpůsobit vlastním potřebám ve hře. Od malého, čtyřčlenného týmu s finanční podporou pouze hráčů předplatitelů jsem opravdu nečekal takto graficky vyvedené interiéry prostor, dokonale vymodelované postavy, detailní a efektní hru světel a stínů, částicové efekty… Hra bude dokonce podporovat techologii PhysX a již nyný využívá fyziku Havok pro „posmrtné“ chování těl.

Vizuální stránku hry si můžete nejlépe vychutnat ve videoseriálu na YouTube (kanál NaturalSelection2HD), který je tvořen jedním velmi schopným fanouškem z Austrálie. Jeho krátká HD videa, přehledně a srozumitelně představují jednotlivé prvky a aspekty hry (zbraně, postavy, gameplay, RTS prvky, bugy…). Osobně bych doporučil video představující plamenomet a také tento kousek, který krásně předvede vliv grafických efektů na samotné hraní. Autor YouTube kanálu dokonce vytvořil first-person kopii originálního traileru, který představuje Fadea.

Studio Unknown Worlds je v přímém kontaktu se svojí komunitou, která pomocí speciálního diskuzního fóra podává zpětnou vazbu o všemožných problémech na které lze ve hře narazit. Na oplátku, se nedočkaví fanoušci mohou dozvědět, na čem se právě pracuje. Pomocí tzv. Pivotal Trackeru studio v reálném čase ukazuje, které bugy právě řeší, nebo jaká novinka se objeví v příštím updatu. A že problémů není málo.

Od vydání alfa verze hry se vývojáří potýkají se síťovou nestabilitou (komunikace server/klient) a s horší optimalizací svého enginu. K dobru se jim musí přičíst, že velmi pohotově reagují a vzniklé problémy řeší častým patchováním, které probíhá zcela bezproblémově přes STEAM klienta. V posledních týdnech také proběhlo intezivní optimalizování grafického enginu Spark, takže hra nyní běží mnohem plynuleji. Cesta k úplnému vyladění enginu je ovšem dlouhá a právě zde se nejvíce projevuje největší nevýhoda nezávislého vývoje – vše trvá trochu déle a fanoušci, předplatitelé jsou víc a víc netrpělivější.

„Unknown Worlds“

Od doby co jsem začal sledovat NS2 jsem si nikdy pořádně nedokázal představit jakým způsobem se v této hře bude kombinovat FPS s RTS a jestli mě vůbec bude tato kombinace bavit. K mému milému překvapení jsem se já, zarytý FPS hráč, nechal nejvíce strhnout právě RTS složkou hry. Více, než zdlouhavé popisování, vám prozradí výborná videa od již dříve zmíněného australského kolegy. V tomto videu uvidíte jak ve hře funguje systém „surovin“ a zde se vám v plném rozsahu předvede tzv. „commander view“.

Nyní už nemám pochyb o kvalitách NS2 a vývojářské studio Unknown Worlds obdivuji pro jejich nepolevující pracovní nasazení, které pramení jen z čisté radosti tvoření hry pro sebe a svoji herní komunitu.

Steam skupina Natural Selection 2 (CZ/SK) – aktuality, diskuze, společné hraní…

Sdílet/Email

Druhý PUBcast se nese v duchu kritiky a jen doufám, že to budete brát sportovně. Pokud se vás něco dotkne, pak se vás to dotknout mělo a my s tím už nic nenaděláme. Klidně na nás můžete házet prázdné pet lahve, ale za svým si zkrátka stojíme skálopevně. Nenecháme se masírovat planými řečmi o návratech ke kořenům či stavěním herního zážitku na nesmyslných velkolepých scénách s umělou inteligencí králíčka Duracell. To se raději vrátíme zpátky ke Commodorům. Nebo se necháme ulovit na službu OnLive („sci-fi“ článek z 22. února 2010), která v blízké budoucnosti může zamávat s herním trhem minimálně jako to udělalo PSOne nebo Wii. A pokud i tohle selže, vrátíme se zpátky k filmům, které přeci jenom mají už pořádné zkušenosti s mlsnými jazýčky náročných diváků. Hry nejsou všechno zlato, co se třpytí.

Ještě bych se chtěl omluvit jedné osobě, která už s pubcastem vyrukovala dříve než my. Je jím Dave de Sade (http://angryplayer.blogspot.com/), který s ním na blogu přišel již v dubnu tohoto roku. Zvolení stejného názvu je čistě náhodné a všiml jsem si toho až včera.

Délka PUBcastu: 73 minut

Rating: 15+ (poslech s pivem v ruce až od 18 let!)

Program schůze: 1. Dojmy z NFS: Hot Pursuit, 2. Co právě hrajeme, 3.OnLive, 4. Ovlivnitelnost filmových diváků a hráčů reklamou.

Účet: Beky – 4x kroužkovaný ležák, Gage – 3x kroužkovaný ležák, Vodny – 3x kroužkovaný ležák.

STÁHNOUT

PUBcast #02 - MediaFire (50MB)

ARCHIV

PUBcast #01 – O 3D akčních hrách

Sdílet/Email

Bohužel dnešní doba má tendenci vše zjednodušovat pro masy a tím hráči/uživatelé, kteří mají zájem hrát/používat složitější či lépe řečeno promakanější produkty, trpí. Uvedu příklad. Zhruba před osmi lety jsem kupoval digitální kameru za 36 tisíc. Dodnes je pro mě tato kamera nepřekonaná a i když je možné digitální kamery v dnešní době zakoupit za třetinovou cenu, jsou to s prominutím hračky pro děti. Uživatelsky příjemné rozhraní znamená okleštění funkcí na minimum, aby se náhodou nestalo, že s tím někdo nebude umět zacházet. S tím se samozřejmě také snižuje kvalita, nebo lépe řečeno možnosti pro kvalitnější využití či používání daného předmětu a tím i lepší zážitek. To samé platí i pro hry.

Vůbec mi v dnešním časově náročném světě nevadí, že se hry zjednodušují. Co už mi ale vadí je, že hardcore hráči prakticky nemají variantu splňující jejich náročnější požadavky. Proč když vyjde nová FPS není možnost hrát podle starých pravidel s lékárničkami? Kdo chce autoheal, ať si ho zapne. Tohle je podle mě jedna z mála věcí, která by snad do každé hry šla implementovat a nikdo by nemohl být proti. Pak už je samozřejmě otázka level designu, jak by se to dalo vyladit tak, aby to bylo hratelné pro obě strany. U některých her se sice nově objevují různé hardcore módy, ale pořád je to málo. Na lékárničkách to ale nestojí, to byl jen primitivní příklad.

O podceňování hráčské inteligence

Čím více se hry zjednodušují, tím více je zážitek z jejich hraní povrchní, neosobní a stejný pro všechny. Popravdě v posledních několika letech jsem snad nehrál hru, na kterou bych pak ještě dlouhé měsíce vzpomínal (výjimky Mirror’s Edge, Zeno Clash). Nedejbože abych si snad zapamatoval nějaké herní momenty. Většinou do týdne ani nevím, o co v té hře šlo. A na to má největší vliv zjednodušování herních mechanismů, přehršel skriptování a primitivní level design. Pokud hráč není obtížností hry nucen o hře přemýšlet, či opakovat některé těžké pasáže, nemohou se mu logicky vrýt do paměti. Je to jako s učením. Skripty mohou být velkolepé, ale pokud se hráč stává jen pasivním divákem, tak velmi rychle zapomene, na co se to vlastně díval. Toto je hlavně problém dnešních FPSek, které ještě navíc disponují krátkou herní dobou, která je navíc jen jakýmsi výcucem údajně toho nejlepšího, co vývojáři mohou dnes nabídnout. Snadno se to okouká a ten šokující efekt z let minulých už neplatí. Je to jako pasivní sledování nějakého dlouhého videoklipu. Nové CoD: Black Ops je podle recenzí ve skriptování a v hlouposti nepřátel králem. A zase se bude prodávat jak rohlíky. Herní scéna tak docela trefně kopíruje dnešní hektický svět, ve kterém lidé v civilizované společnosti žijí pouze momentem a uvažují velice krátkodobě. Všechno rychle rychle ať už je konec. Přehraný skript je zábavný jen ve chvíli, kdy ho vidím, ale o pár hodin později už ani nevím, na co jsem se díval. Nejlepší zážitky jsou ty, které si člověk může osahat na vlastní kůži, což se bohužel skriptů netýká. Dnešní velkolepé FPS se tak stávají jakýmsi instantím adrenalinovým zážitkem s krátkodobým účinkem.

Navíc her vzniká strašně moc a těch průměrných je většina. Zapomínat je tedy velmi snadné, protože hráči se po dohrání jedné hry vrhají hned na druhou. Většinou z bláta do louže. Hráči se zatím nenaučili rozeznávat mimořádné tituly od těch průměrných a díky tomu se jim do rukou dostávají jen komerčně provařené tituly, které se stávají spíše jakýmsi „must have“ standardem než kvalitní hodnotnou zábavou. Možná to hráčům nevadí. Zatím. Neustálé opakování stále stejných sérií také na kvalitě nepřidá. Všeho moc škodí. Skoro by se dalo říct, že pro hráče by bylo z hlediska nového zážitku lepší jednu-dvě série vynechat. Přišli bychom vůbec o něco? Myslím, že ne. Aby hry byly opět pamětihodné, musí vývojáři začít pracovat s hráčem jako s uvažující bytostí, která umí přemýšlet, umí chápat a dokáže překonávat překážky.

Naštěstí existuje indie scéna, která se pomalu dostává do zorného pole širšího spektra hráčů, kteří pochopili, že to jde i jinak. Indie hry jsou právě tím, co jednou podle mě rozdělí svět na lidi, co hry budou posuzovat podobně jako obrazy v galerii a na hráče, kteří budou hrát všechno, protože kvalitu nedokáží sami posoudit. Zkrátka když si člověk zvykne na „průměr“, tak pak mu to po čase přijde jako to nejlepší na světě. Vývojáři nám často lžou do očí tvrzením, že právě jejich hra je nejrevolučnější od dob Wolfensteina. A my jim to stále žereme. Pořád se do her implementují nějaké novinky, které jsou ale ve výsledku ústupkem od tradičního hraní. Podle mě nebude a nemůže dlouho trvat a herní scéna se bude muset změnit i za cenu nižších prodejů, protože pokračovat s vývojem stále stejně primitivních (drahých her) začne být riskantní. Už jen proto, že spousta alternativních herních platforem krade potencionální zákazníky klasickému trhu s hrami, přičemž nemalá část z nich nabízí originálnější, propracovanější a zajímavější herní zážitek.

Multiplayer – zabiják singleplayeru

Nemalou měrou k ignorování či horší kvalitě singleplayeru přispívá také větší poptávka po multiplayeru. Ten zároveň slouží jako pojistka k eliminaci pirátství a k celkově lepším prodejům. Projektový manažer Valve Erik Johnson k tomu říká: „Stále je zde spousta lidí, kteří si hru chtějí užít bez stresu.“ A já patřím mezi ně. Multiplayer je pro mě osobně kořením života, adrenalinová bomba, ale nic víc. Nikdy jsem u něj nepřemýšlel, nikdy se mi o něm nezdálo a nikdy jsem ho nebral jako nezbytnou součást každé FPSky. Chystaný Portal 2 má být důkazem, že singleplayer lze prožít i ve více lidech v podobném duchu, jako se hrají multiplayerové hry. Jasně, už pár let tady máme kooperativní hry, ale ty uvízly na mrtvém bodě tím, že hráči v nich dělají víceméně to samé nezávisle na sobě. Portal 2 má být dalším evolučním stupněm kooperativního hraní, které bude chytré a od hráčů bude vyžadovat přísnou spolupráci. Hrát po internetu třeba Bad Company 2 můžete s kýmkoliv a zážitek vám to nezkazí, ale Portal 2 si jen tak s nějakým blbečkem nedáte.

Už první Portal byl jedinečný tím, že se hráč po jeho dohrání cítil dobře. Věděl, že musel překonat překážky, které třeba někdo bez pomoci nezvládl. Ta hra nenásilně kombinovala zábavu, obtížnost a příběh. Navíc hráč musel přemýšlet, jak se přes puzzly dostane a když na to přišel, musel ještě zvládnout praktickou část. U ostatních her maximálně chvíli hledáte, co máte dělat, ale samotné provedení už zvládne naprosto každý. Chybí reálná výzva, která by hráče motivovala zkoušet to pořád dokola. Navíc pro hráče v Portalu neúspěch neznamenal frustraci, ale z každé chyby si vzal nějaké ponaučení, které mu pomohlo ke snazšímu překonání další překážky. Valve tento princip ještě více uplatní ve druhém díle, kdy chce dosáhnout toho, aby hráče jeho neúspěch naopak bavil. Říkají tomu „zábavné selhávání“. Celá filozofie vývoje her Valve je vlastně na procesu selhávání založená. Na rozdíl od ostatních chybu dokáží využít ku prospěchu věci, což se odráží na kvalitě jejich her. O Valve ale až jindy.

Lepší zážitek pro bohaté

S tím jak se mění trendy, chutě a způsob hraní her, vzniká prostor pro elitní hry a systémy, které by bohatému obyvatelstvu nabídly něco výjimečného. Konzoli si dnes může dovolit prakticky každá rodina a díky všemožným splátkám není problém si obývák vyšperkovat nějakým pěkným domácím kinem s obrovskou HD televizí. Rozdíl mezi hraním bohatých a chudých se tak stírá. Jako malý jsem chodil hrát ke kamarádovi, který kromě nějakého Nintenda měl také počítač s procesorem Pentium 166. My jsme si jej nemohli dovolit a já tak v mém kamarádovi viděl poloboha, ke kterému jsem chodil každý víkend pařit. Dnes tomu tak není, každý má nějakou konzoli či počítač doma a není důvod k závisti. A teď to nemyslím závist zlou, na krev, ale spíš obdiv a úžas nad technikou, kterou jsem doma nemohl mít. Vývojáři moc dobře ví, že jejich hry by mohly vypadat mnohem lépe, ale důkladná optimalizace jim dělá čáru přes rozpočet jen kvůli tomu, aby si mohl hru zahrát každý. Pekař, zedník, bankéř či právník. Všichni mají mít nárok na stejný zážitek a já se ptám, proč? Nechci zde podporovat elitářství (sám mezi elitu nepatřím), ale kdybych já měl jedno mega za uchem a dalších dvacet v krmelci pro jeleny, pak bych chtěl hrát hry ve velkém stylu a nechtěl bych být „diskriminován“ nějakou optimalizací pro chudé.

Klidně si dokážu představit ultra-mega vyšperkované verze her, jejichž cena by byla několikanásobně vyšší, než u běžných verzí. Stejně tak bez sebemenších pochyb věřím, že je zde prostor pro elitní konzole, které by stály desítky tisíc korun. A teď nemyslím konzole jak je chápeme my, ale obrovské herní systémy, které simulují sníženou gravitaci, počasí, působení na smysly atd. Zkrátka taková herní místnost za několik desítek či stovek tisíc, která by nabídla skutečnou virtuální realitu tak, jak ji známe z některých sci-fi filmů. Samozřejmě i nyní existují herní periferie jako drahé volanty, force-feedbackové sedačky nebo třeba i námi testovaný Novint Falcon, ale stále to není nic tak úplně luxusního či nedostupného. Bohatých lidí je čím dál víc a ti se opravdu neomezují, když jsou ochotni platit desítky tisíc v hotelích za jednu noc nebo když mají zahradu kromě zlatých trpaslíků posetou tuctem luxusních automobilů. Když před lety startoval Playstation 3, jeho cena byla kolem 20 tisíc Kč. Myslíte, že to nikdo nekupoval? Ale prd, spousta lidí si to koupila právě kvůli tomu, že to byla technicky nejvyspělejší konzole. Pořád to ale není luxus a navíc časem se z toho stane mainstream.

Bohatých není vůbec málo. A také mají děti, co si chtějí hrát a co se rády chlubí svým kamarádům. Na tom není nic nenormálního jakkoliv to může okolí provokovat. Mít to nejlepší je pro ně stejně samozřejmé, jako pravidelná stolice u zdravého člověka. Herní trh těmto lidem zatím docela nepochopitelně nevychází vstříc. Samozřejmě, že masové prodeje jsou tím, co vydavatelé chtějí vidět, ale vzhledem k ceně her to musí být miliony, aby se jim to vyplatilo. A co takhle se vrhnout na zcela nový trh? Vsadím svoje boty, že kdyby existovaly dvě verze Crysis - jedna klasická za 1000 Kč a jedna vyšperkovaná pro virtuální pokojíček „XPlayBox 3000GT“ třeba za 5000 Kč, tak nemálo bohatých šáhne zcela automaticky po té jejich dražší verzi, protože budou chtít mít to nejlepší. Za každou cenu. A to nemluvím o úplně exkluzivních hrách, které by byly k dostání jen pro ty megózní systémy. Už nyní se na trhu s virtuální realitou podle odhadů točí neuvěřitelných 42 miliard amerických dolarů. To není málo.

Masová individualizace

Budoucnost her obecně vidím ve větší nabídce po všech stránkách. To platí jak pro větší žánrovou různorodost, tak pro širší hratelnostní variabilitu a přizpůsobení nárokům hráče. S tím souvisí i individuální obsah různých edic her, které by si mohl zákazník poskládat sám. Chcete krabicovku s bonusy, pěknou maketou zbraně, soundtrackem a dalšími předměty? Jasně, není problém, připlaťte si. Chcete si jen co nejlevněji zahrát a jít o dům dál? Pro vás je tady Steam a další digitální distribuce (což zatím kvůli vysokým cenám neplatí). Máte doma nabušené PC s logem NASA? Ok, tady je Crysis HyperEnhanced Edition s absolutně nepřekonanou fyzikou a rozlišením 3850×2620 bratru za tři litry. A to zdaleka nemusí být vše. Mikrotransakce se pomalu dostávají z velkých MMORPG i mezi menší projekty. Neslavně se v tomto ohledu jeví dnešní placená DLC, která tak trochu mohou připomínat výše zmíněný elitářský systém. Problém je ale v tom, že tato DLC na rozdíl od technického vyšperkování přidávají do hry nový obsah, čímž de facto uměle zvyšují hodnotu celého produktu. Hráči toto berou zcela oprávněně jako zradu, protože za své peníze očekávali plnou hru a ne pouze demo, které je potřeba za další peníze patřičně „dovybavit“. Díky tomu mohou začít výrazně klesat prodeje (což by bylo jedině dobře), protože hráči si nechtějí kupovat hry na kousky, když už jednou plnou cenu zaplatili. V tomto ohledu očekávám, že v budoucnu budou hry v základu nabízeny jako „placené demo“ (nebo zdarma) a další obsah si podle chuti dokoupíme. Sice to zní hrozivě a zastáncům tradičního způsobu nakupování kompletních her to zvyšuje tlak (včetně mě), ale k tomuto systému to dle posledních trendů spěje. Stále ale pevně doufám, že nějaká tradiční alternativa zůstane zachována.

Hry v budoucnu budou určitě více osobní, budou klást větší důraz na přizpůsobitelnost potřebám uživatele a zvětší se jejich už tak značný podíl na zábavním trhu. Zároveň si optimisticky myslím, že dojde ke zlepšení kvality právě díky důraznějšímu diferencování her na cílové publikum (casual, mobilní, online minihry, mainstream, indie, hardcore atd.) a aspoň trochu se omezí kompromisní tvoření her pro všechny, což by bylo jen a jen dobře. Nakonec ne všichni vývojáři na světě dělají hry jen pro peníze, což dokazuje třeba rostoucí nezávislá scéna, která pravidelně inovuje herní žánry i za cenu minimálních zisků. A když někomu v herní branži fandit, tak právě těm, co mají sny plné nápadů a nebojí se je realizovat.

Sdílet/Email

Hospoda. Nejdůležitější místo v životě jedince i celé společnosti. V hospodě to vždycky všechno začalo. Einstein svojí teorii relativity vymyslel právě tam. Stejně tak Armstrong si v hospodě připravil památnou větu, kterou pak do rádia řekl celému ohromenému světu, když se mu zrnka měsíčního prachu přilepila na boty. V hospodě se člověk cítí dobře a proto nás to tam táhne. Dobré pivo, chutné jídlo, krásné servírky a skvělé pivo…ehm. No zkrátka tohle všechno jsou přísady, které z hospody dělají ideální místo na setkání s přáteli. A kde jinde vznikají geniální nápady, filozofické eposy, hloupé nápady a filozofické bláboly? No jasně, v hospodě. Proto jsme spojili příjemné s užitečným a rozhodli se, že právě tam budeme natáčet podcasty. Lepší místo byste totiž hledali jen stěží.

V pilotním díle jsme se zaměřili na 3D akční hry. Původně jsme měli v plánu povídat si jen o žánru FPS, ale protože plánování začalo teprve na místě, bylo jasné, že kromě hlavního úkolu jsme se pustili i do „vedlejších misí“. A nebojte se, mi za ně nic nechceme, tohle není placené DLC. Ještě bych chtěl upozornit, že toto je nesestříhaná a necenzurovaná verze. Také bych vás chtěl poprosit o jakýkoliv feedback, ať víme, jak to udělat lépe (a že to určitě jde). Na zdraví!

Délka PUBcastu: 82 minut

Rating: 15+ (poslouchání s pivem v ruce dovoleno od 18 let!)

Plán schůze: 1. Naše TOP 3D akce a proč. 2. Co nám vadí na dnešních 3D akcích. 3. Naše nejočekávanější 3D akce. + další náhodná témata.

Statistika konzumace: Beky – 1x desítka, 3x kroužkovaný ležák, hranolkové chipsy, Gage – 4x kroužkovaný ležák, masová topinka, Vodny – 3x kroužkovaný ležák.

STAHUJTE MP3 (75 MB)
MediaFire

Sdílet/Email

Mafie 2 už je s námi hezkých pár týdnů (od srpna) a za tu dobu jste určitě přečetli celou řadu recenzí, které se velmi často rozcházejí v názoru. Jedni Mafii 2 oslavují jako skvělé pokračování skvělé hry, druzí jsou spíše zklamaní. Ještě je tady třetí skupina, která 2K Games nemůže přijít na jméno. Nehodlám spekulovat, kdo nakonec měl poslední slovo co se obsahu hry týče, ale samotní vývojáři to asi nebyli, že. Mafie 2 není vůbec špatná hra, jenom se stala obětí nepopulárních řešení, které se u dnešních vysokorozpočtových her objevují čím dál častěji. Prokleté DLC se pro nenažranost herních vydavatelů stává trnem v oku každého poctivého hráče a když se primární důvod tvorby her (peníze) stává zároveň i sekundárním důvodem, pak je něco špatně. Moc špatně.

Protože všichni, kteří to s Mafií 2 mysleli vážně, už ji mají dávno dohranou, nebudu zdržovat převypravováním příběhu, který si nejlépe vychutnáte sami v teple domova. Vrhnu se rovnou na věc. Rovnou odpálkuju srovnávání s GTA IV, ať se vyhnu případným znepokojivým ohlasům. Mafie 2 má mnohem blíže k interaktivnímu filmu (Heavy Rain), což na jednu stranu kvituji, ale z pohledu hravého hráče to zas až taková výhra není. Větší část hry zabírají filmečky, které svojí kvalitu určitě mají, ale po tak dlouhém vývoji člověk čekal mnohem více. U první Mafie jsem herecké výkony, potažmo dabing hltal. Pokrok za těch 8 let jakoby uvízl někde na půli cesty. Hlavní výtku mám k vyjadřování emocí postav, které se nepodařilo zpracovat na výbornou jak po animační stránce (obličejová animace), tak po stránce dabingu. Obecně český dabing miluju, však naše země má řadu dabérů, které nám zavidí celý svět. Zde ovšem jakoby herci dabing odflákli asi s vědomím, že je to “jenom“ hra.

V dnešní době by animace rtů a obličeje měla být na takové úrovni, že při vypnutí zvuku by hráč měl poznat, zda-li je postava smutná, naštvaná či veselá. Bohužel, zde tomu tak není ani náznakem. Nepoznali byste, ani kdyby měl Vito kuželku v zadku. No dobře, Vito ještě sem tam dokáže pozvednout/sklopit obočí, ale to je tak vše. Nedávno při hraní nepovedeného MoH: Airborne jsem byl překvapený, jak dobře vojáci dávali své emoce najevo. Možná až příliš expresivně, ale poznáte, kdy má postava strach. Někdo si možná myslí, že teď už se v tom příliš rýpu, ale u hry, která staví na příběhu a in-game animacích si to snad mohu dovolit. Však se podívejte na Mass Effect, jak to má vypadat.

Jednou z hlavních výtek hráčů po celém světě je soustavné ježdění autem z místa na místo. Tady si dovolím jednu úštěpačnou poznámku – když někam dojedete, musíte se dostat zpátky. Teleporty ještě nikdo nevymyslel, obzvláště v době před 60 lety. Ale je to hra a hráči se chtějí bavit. A já se bavil. Jízda autem je v Mafii 2 natolik zábavná, že mi to ježdění semo tamo ani nevadilo. Občas se sice dostavil pocit, že by to šlo udělat čas od času i jinak (třeba rychlý “teleport“ taxíkem), ale jako chybu bych to nepočítal. U modelů aut mě mile překvapila jedna věc, kterou se nemohou pyšnit ani ty nejvybroušenější závodní hry. 2K Czech si z nějakého důvodu dali práci na simulaci tlaku v pneumatikách, takže při nájezdu na obrubník vidíte, jak se guma pěkně deformuje. Odlétající puklice při ostřejší jízdě jsou také pěkným detailem. A hry by měly být o detailech, obzvlášť v této době, kdy inovacím pomalu odzvonilo. Dalším technologickým krůčkem vpřed je animace chůze, kdy jsem si všiml, že na ležící postavu je možné nakročit, přičemž k dokonalosti už chybí jen ruce v bok a drsňácké ohrazení proti dotírajícímu strážníkovi slovy: „You talkin’ to me?“

Bohužel potěšující detaily jsou zastíněny nelogičnostmi, které z nějakého důvodu ve hře přebývají, či naopak chybí. Proč je třeba možné rozsvítit na chodbě světlo, nebo pustit vodu v umyvadle? K čemu to je? Kdyby to mělo nějaký praktický význam, tak neřeknu. Proč ve hře není stealth mise, kde zhasnete světla a ukryjete se do stínu? Proč tam není úkol, kdy po nájemné vraždě na blízko třeba nožem si musíte jít umýt ruce od krve? Takové prvky ve hře mají mít svůj důvod, protože pokud nemají, tak přitahují pozornost a kladou otázky. Kdyby to tam nebylo, ani mě nenapadne si na to stěžovat. Nehledě na to, že když tvůrci měli čas animovat tekoucí vodu z kohoutku, proč si raději místo toho nevyhráli s ostatními detaily? Co takhle lépe fungující doprava? Při odbočování by auto mohlo alespoň automaticky házet blinkry. To snad není tak těžké udělat podmínku, že když se s autem nacházíte na křižovatce a někam zatáčíte, tak se zapne blinkr. Nebo pořád ty otravné hlášky spolujezdce při průjezdu na červenou. Joe zabíjí lidi po tunách, ale z průjezdu na červenou je vyjukanej jak malej Jarda. Policie je kapitolou sama pro sebe. Zbavíte se jí velmi snadno a pokud se vám těch pár stovek metrů nechce ujíždět, uplatíte je. Tady bych spíš čekal, že některý strážník uplatit nepůjde a vy si to s ním budete muset vyřídit pěkně na férovku, což samozřejmě nakonec vypukne v pořádnou honičku.

Tím se dostávám k pěstním potyčkám, které měly být hlavním lákadlem, ale jsou výrazně zjednodušené. Tolik očekávané využívání okolního prostředí při bitkách je fuč. U sebe nemáte žádnou zbraň na blízko, ani si ji nemůžete “vyrobit“ ze židle či dalších předmětů. Přitom tvůrci se těmito prvky veřejně pyšnili a měli na to plné právo. Vypadalo to skvěle. Propracovaný systém komb, celkově více animací a vyšší obtížnost soubojů, to vše tam mělo být. Sami tvůrci se chlubili postranními misemi, které zcela plynule navazují na příběh. Ve hře je nenajdete, protože se asi objeví v nějakém DLC, které samozřejmě bude placené. Příběh tak díky tomu v některých pasážích dost skřípe, protože je vidět, že tam něco chybí, že něco bylo vystřiženo. V jedné části hry je časový posun vpřed naznačen pomocí in-game animací a člověk jen s otevřenou pusou zírá, jak mise, které zřejmě měl vlastnoručně hrát, se mu promítají na obrazovce v krátkém klipu. Zrada!

Seznam věcí, které v Mafii 2 měly být a nejsou, je obrovský. Oni tam vlastně podle všeho jsou některé prvky jsou, ale jsou “zmražené“ až do doby, než pro ně uzraje čas. Nebo spíše až budete mít další love v peněžence. Když už se bavíme o DLC, nesmím opomenout zmínit přídavný balíček Jimmy’s Vendetta, který ukazuje, že to jde dělat i zábavněji. V něm plníte úkoly tak trochu více v GTA stylu, přičemž akčních pasáží si užijete dosyta. Přibyly žebříčky a bodové ohodnocení vašeho výkonu. Škoda jen, že příběh nezůstal vyprávěn pomocí animací a je odfláknutý pouhým textem na začátku každé mise. Není mi také jasné, proč má hráč na mapě na výběr jen ze dvou misí. V tomto případě mohli tvůrci hned od začátku zpřístupnit všechny mise a hráč by si je vybíral podle své chuti. Každopádně je Jimmy’s Vendetta přesně tím, co v původní hře chybí jako sůl. Mít pár postranních misí, když si chcete pořádně zajezdit či zastřílet, by do hry vneslo větší hravost. Takto je potřeba se spokojit jen s lehce interaktivním filmem, který navíc skončí ve chvíli, kdy se začíná rozjíždět.

Resumé

Mafie 2 není dokonalá hra, není to ani skvělá hra, ale zahrát by jste si ji určitě měli. Grafika a fyzika se zapnutými PhysX je super, modely aut a město jako takové nemá chybu. Akční pasáže mají filmový nádech a šmrnc. Některé vtípky, hlášky a třeba mise, kdy odvážíte ožratého Joe domů, přičemž ještě musíte zakopat mrtvolu, vám vykouzlí nefalšovaný úsměv na rtech. Ve hře je také jeden vyloženě WTF moment, který šokujícím způsobem spojuje obě Mafie. To vše jsou chvíle, kvůli kterým si Mafii 2 jednou zahrát prostě musíte. Ovšem odpustit je třeba strašně moc věcí a nejvíc bolí fakt, že to mohlo být o mnoho lepší. Třeba mají 2K Games spočítáno, že je lepší hru servírovat postupně formou DLC, aby co nejvíce vydělali, ale tomu se mi nechce slepě věřit. Místo toho měli hru vydat tak, jak bylo původně plánováno. Možná by se tím vývoj prodloužil o pár měsíců (a prodražil), ale vznikla by hra, kterou si bude v den vydání chtít zahrát úplně každý. Vznikla by legenda, jakou byl a je první díl. A nikdo neříká, že by se následných DLC prodalo snad méně, ba naopak. Takto se z druhé Mafie bohužel stává kousek, který k nákupu mohu doporučit až jeho cena klesne aspoň na půlku a až vyjde spolu s nějakým souhrnným balíčkem DLC, který hru zázračně “odemkne“ a zpřístupní to, na co jsme se tolik těšili.

[View with PicLens]

1234►

Sdílet/Email

Po dlouhé době jsme se rozhoupali k natočení pořádného videoblogu, ve kterém vám ukážeme v akci překvapivě nepříliš známý ovladač Novint Falcon, který je možné sehnat pouze v USA. Tento ovladač je revoluční svým force-feedbackem do všech směrů a na rozdíl od volantů či vibrujících gamepadů se tento ovladač skvěle hodí ke hraní 3D akčních her, jmenovitě FPSek. Protože podpora ze strany vývojářů není zrovna dvakrát veliká, vybrali jsme trojici her, kde ovladač přímo exceluje – Team Fortress 2, Crysis a Doom 3. K hraní jsme si pozvali „kolemjdoucího“ Mr. Heavyho, který zcela nezaujatě vynese na konci jasný verdikt, zda-li tento ovladač stojí za hřích.

Aby tento ovladač fungoval tak jak má a poskytoval co možná nejlepší herní zážitek, je potřeba hru doplnit o speciální ovladače, které každé akci a reakci ve hře namapují příslušný efekt zpětné vazby. Ovladač tak dokáže simulovat hmat tím, že vám umožní doslova osahat si libovolnou texturu. Dále při jeho držení vnímáte váhu zbraně v ruce, pohyby postavy (skok, úkroky), zásahy do těla a samozřejmě střelbu s rozdílným recoil efektem podle typu zbraně. Např. Valve tyto ovladače automaticky integrovalo do svých her L4D, HL2: Episode 1-2 nebo TF2. U ostatních je potřeba doinstalovat ovladače od výrobce. Seznam podporovaných her je zatím poměrně úzký, ale díky neustálé práci na tzv. F-Gen univerzálních ovladačích by časem neměl být problém vytvořit herní profil prakticky do jakékoliv hry.

Více o výrobci a ovladači najdete zde: http://home.novint.com/.

Videotest ovladače najdete zde: Doupě.cz.

Další ukázková videa najdete na mém YouTube profilu.

Cena: 250$ + Pistol Grip 30$

Sdílet/Email

V pondělí 27. září 2010 se v pražské herně BattleZone konala předváděcí akce multiplayeru nového Medal of Honor, na kterou byla pozvána komunita hráčů, blogeři a novináři. Sešlo se nás asi kolem třiceti a v multiplayeru 12 vs. 12 jsme si ošahali čtyři multiplayerové módy hry napříč několika mapami. EA Czech se v poslední době hodně snaží dostat vybranou veřejnost k některým hrám ještě dříve než vyjdou, za což jim patří velký dík. Kromě mě byl ještě z FE na akci přítomen Honza „Gage“ Lajer a ten 2,5 hodinový maraton jsme si docela užili. Následné posezení u piva v blízké restauraci už pak byla taková příjemná třešnička na dortu, které si ceníme snad ještě víc.

Od prvního traileru na nový MoH jsem věděl, že můj zájem o tuto hru se bude týkat primárně singleplayeru. Atraktivní prostředí a řekněme si na rovinu také inspirace válkou v Afghanistánu jsou dvě věci, které lákají mnohem víc než nějací sci-fi cowboyové z budoucnosti. Nechci tvrdit, že hra je díky tomu autentická či nedejbože realistická, ale kouzlo nedávných událostí, jejichž následky pociťuje (chtě nechtě) celý svět v současnosti, přináší do hry zcela nový rozměr. O singleplayeru toho ale zase tolik nevíme, takže se vrhnu na mulťák tak, jak to cítím. První dojmy z uzavřené bety najdete zde.

MÓDY HRY

Team Assault je klasická vyvražďovačka dvou týmů na malých mapách. Když říkám malých, myslím tím opravdu prťavé mapy o maximální rozloze zhruba budějovického náměstí, nebo spíše jeho vnitřní části. Při maximálním počtu hráčů (24) je to opravdu masakr a člověk se často respawnuje jen proto, aby do dvou vteřin zemřel. Tohle je třeba věc, co mi vadí, ale nikdo neříká, že se vždy musí hrát v plném počtu hráčů. Nevhodný respawn je ovšem věc, kterou pouhým snížením počtu hráčů nevyřešíte. Nemožnost vybrat si kde se objevíte je docela problém. Budu hodně srovnávat s Bad Company 2, kde se hráč může přiřadit do týmu a v něm se respawnuje za zády hráče, kterého si vybere. Navíc v MoH na mapách chybí úkryty či prostory, kde by se hráč po respawnu neocitl hned v ohrožení. Samozřejmě to neplatí vždy a také záleží na tom, který mód zrovna hrajete, ale v BC2 se mi nikdy nestalo, že bych několikrát po sobě zemřel hned po respawnu. Zde se to stávalo na můj vkus až příliš často.

Sector Control je mód jehož podstatou je zabírání území (vlajek). Ty jsou na mapě 3-4 a díky jejich rozmístění je nutné být neustále v pohybu. Tento mód patří k těm taktičtějším, ovšem opět trpí neduhem špatného respawnu. Na mapě jakési základny v horách jsem se několikrát schoval do stanu a z poza stolu vystřílel třeba 5 respawnujících se nepřátel, přičemž ti neměli ani tušení, kde se nacházím. Takto chytře se mi to dařilo i na jiné (městské) mapě, kde jsem se pro změnu schoval do garážových vrat. Nebýt toho, že jsem nepoužil tlumič a byl tak vidět záblesk z mé zbraně, tak tam nejspíš kosím jednoho nepřítele za druhým ještě teď. S tím je spojena další nepříjemnost a tou je nedostatek munice. V Bad Company 2 je její doplnění otázkou vlastní pomoci (v případě hraní za assault), nebo vyčkání na doplnění ze strany spoluhráče. V MoH je nutné na mapě najít doplňovací stanoviště, které se vám zobrazuje na radaru. Je docela nepříjemné běhat po bojišti a hledat ošatku s náboji, když víte, že by to šlo udělat elegantnějším způsobem. Tvůrci ale nejspíš nepočítali s tím, že ve hře přežijete tak dlouho, že vám dojdou náboje. Jednou z dalších možností jak doplnit munici je sebrání jiné zbraně po mrtvých.

Combat Mission je pro mě osobně nejpřitažlivějším módem ze všech a to z jednoho prostého důvodu – je to více o pohybu a taktice. Podobně jako v Bad Company 2 a módu Rush jeden tým brání území a druhý se jej snaží dobýt. Na mapě je 5 úkolů, které je třeba postupně plnit abyste se dostali dále. My jsme hráli sněžnou mapu v horách a musím říct, že zatímco náš tým si vedl velmi dobře, soupeři jakoby nevěděli, jak to správně hrát. Dostat se z místa respawnu k prvnímu objective byl pro ně nadlidský úkol a to především z toho důvodu, že vůbec nepoužívali granáty ke krytí. Odstřelování nebožáků z uctivé vzdálenosti bylo velmi snadné a tím pádem i nepříliš zábavné. U této mapy je také docela problém nepřítele překvapit, protože další postup je omezen většinou jen na 2-3 koridory či cesty, které jsou navíc velmi úzké. Opět musím kritizovat celkovou rozlohu bojiště, které je zkrátka velmi malé a nenabízí prostor pro překvapení. Srovnání s Bad Company 2 nepřipadá vůbec v úvahu, je to jako srovnávat Mini s nějakým SUV.

Čtvrtý mód se mi bohužel nevryl do paměti. Ovšem podle oficiálních informací EA má Medal of Honor nabídnout více jak 5 multiplayerových módů. Abych celkově shrnul pocity z multiplayeru MoH, musím opět zopakovat to, co jsem psal již v dojmech z první bety. Multiplayer pro mě není tím, na co se u této hry těším. Mám k tomu jeden jediný důvod – Bad Company 2. Multiplayer BC2 je zkrátka po všech stránkách promakanější. Nabízí opravdu zničitelné prostředí, čtyři různé postavy, jejichž využití má reálný taktický dopad na vývoj zápasu, rozlehlá bojiště, více zbraní a výbavy, subjektivně o něco lepší zvukový „arzenál“ a vyváženější mapy pro více hráčů. A hlavně u BC2 člověk svému týmu skutečně pomáhá, cítí spolupráci a vnímá jak celý tým šlape. MoH je tak spíše jakýmsi mezistupněm mezi BC2 a MW2, přičemž je otázkou, kterou skupinu hráčů osloví. Ti, co hrají BC2 nemají důvod přecházet ke hře, která nabízí výhradně arkádový zážitek ve zběsilém tempu, kde jedinec hraje za sebe a pomáhá jen tím, že má přesnou mušku. No a potom jsou zde hráči MW2 a ti jsou zase již zvyklí na to svoje. Jsem hodně zvědavý, koho multiplayer MoH osloví a jak si povede ve srovnání s hlavním rivalem, Modern Warfare 2. Zajímavé také bude sledovat, jestli EA přistoupí ke kočkování s hráči formou nějakého „vypečeného“ DLC jako v případě MW2. Tak jako tak si do svého deníčku poznamenávám – Medal of Honor multiplayer – NE, singleplayer – ANO, těším se.

P.S. Nezapomeňte na MoH open-betu, která začíná 4. října a končí 7. října. Plná hra pak vychází 15. října 2010.

Sdílet/Email

Hned na začátek vám prozradím jednu tvrdou pravdu: tahle hra je tak špatná, jak jen hra v této době může být. Má ošklivou grafiku, mizerný příběh, jednotvárnou hratelnost a celá působí jako kdyby chtěla soutěžit o nejhorší českou hru všech dob. Až mám z toho pocit, že místo Půl kila mletýho se měla jmenovat Půl kila vymletýho. Někdo si totiž dal setsakramentsky záležet na tom, aby udělal mimořádně béčkovou hru, která to nakonec zachraňuje svým svérázným humorem.

Celou recenzi doprovází úryvky z herního manuálu, který je asi tím nejlepším, co jsem měl tu čest kdy pročítat. Nejenže skutečně plní svojí funkci Polní příručky, ke které je přiložena hyperrealistická vojenská simulace na počutač, ale také dokáže pobavit svým svérázným humorem. Pokud máte rádi černo černý britský humor, pak s klidem mohu prohlásit, že tento černo černý český humor si zamilujete. Za tímto manuálem údajně stojí Tlamiczka (nebo chcete-li dle manuálu zvl. agent Nikola Bornová) a já jí za to tleskám.

Z manuálu: Snake City je místo, kam byste určitě nechtěli na dovolenou. Je plné debilních vidláků, co nedokážou rozložit a složit M12 pod 2 minuty 30 vteřin, čímž jsou pro mě co? Mrtví!

Na oficiální stránce Centauri Production se o hře píše následující: Propracovaný příběh plný zvratů v němž jde o napravení nespravedlnosti, lásku, a dokonce i záchranu celého města. V reálu je příběh jednoduchý jako zpočítání 1+1 na kalkulačce a ke zvratům dochází jen díky zvrácenému humoru tvůrců, kteří vás posílají plnit jeden úkol hned několikrát, protože postavy ve hře trpí různými vadami paměti, demencí či se vyjadřují velmi nesrozumitelně. Pokud to ve fázi, kdy si poprvé řeknete CTKJ? (Co to kurv* je?) nezabalíte, pak vydržíte snad dohrát celou hru s tím, že CTKJ? řeknete ještě nejméně desetkrát.

Z manuálu: Po spuštění simulace ze Snake City se vám na monitorovacím zařízení zobrazí spousta malých barevných udělátek. Udělátka se strefují elektronickým MAUSEREM. Máničky tomu říkají myš nebo dokonce mouse, ale my na tyhle kravinky nejsme zvědaví.

Milovníkům Horkého léta anebo Žhavého léta 3 a ½ zvláštnost této hry nebude cizí, protože s hlavní postavou Johnnyho Majera nebo-li MJ (čti Emžej) se setkali již dříve a ví, o čem mluvím. Zde se budete snažit o záchranu své milé a vedle toho samozřejmě také o záchranu města Snake City, které se díky zelené mlze profesora Hoffmana Vangeleho změnilo na zombíky ovládané území. V tom vám budou pomáhat přeživší lidé, kterých není moc, ale svojí demencí vydají za celé město. Dokonce i hlavní hrdina (vy) má problém udržet nervy na uzdě, když se baví s některým človíčkem. Rozhovory typu: „Ukaž jazyk.“ „Proč?“ „Abych věděl, že nejsi zombík.“ „Ale zombíci mají také jazyk.“ „Ukaž jazyk.“ „Co!?!“, jsou na denním pořádku a docela často jsem uvažoval nad tím, jestli tvůrce dialogů byl při jejich psaní příčetný, nebo zda-li má opravdu přirozenou schopnost lidi naštvat a zároveň rozesmát.

Z manuálu: Půl kila mletýho poběží i na starších strojích, klidně i na nějakém vyřazeném dovozu z Číny.

Dále se na oficiální stránce o hře píše toto: Souboje s rozmanitě navrženými bossy, ale i zástupy nemrtvých protivníků. To druhé sedí jako poklička na hrnec a zástupy nemrtvých nemají konce. Za jejich zabití získáváte prašule, které můžete utratit v automatech na munici a zdraví. Co se bossů týče, ti nejsou vůbec rozmanitý z jednoho prostého důvodu – ve hře je pouze jeden a tím je profesor Vangele na samotném konci hry. Než se tam dostanete, uplyne zhruba 5 hodin mučivě stereotypního plnění úkolů, kdy dobrou půlku hry strávíte ježděním ve špatně ovladatelném autě napříč pustou pouští. Přesuny z místa na místo jsou doslova ubíjející a ve hře nemají žádný praktický význam. Je sice pravda, že sem tam jsou okořeněné o nějakou honičku či závod na čas, ale i tak je jízda autem děsně otravná. Navíc v případě, že svého Červeného sršána někde potlučete a vydáte se bez jeho opravení na závod, můžete zapomenout na zdárný dojezd. Problém je v tom, že napůl rozbité auto jede zhruba rychlostí rychlíku ČD z Č. Budějovic do Brna, což je nějakých 55 km/h. Po cestě sice můžete sbírat opravárenské klíče, ale než se k nim dostanete, tak na startu ztratíte tolik, že to stejně nestihnete. Díky autosavům hned na startu závodu máte po ptákách a musíte tak sáhnout po ještě starší uložené pozici, opravit auto, většinou zdlouhavě přejet půlku mapy zpátky na start a znovu rozjet závod. Šílené.

Z manuálu: Udělátka na monitoru – Odborníci tomu říkají jůzr intrfejs, ale my si tu nebudeme hrát na žádné vědátory. Pro nás to jsou udělátka. Pozorně si následující fotografii a text prohlédněte, protože druhou šanci už nedostanete. Tahle příručka musí být ihned po přečtení zničena, nejlépe pomocí napalmu.

Jedinou motivací tak zůstávají úsměvné dialogy, kdy se člověk chtě nechtě musí smát. Celý příběh je vyprávěn retrospektivně z úst generála Fernandéze, který ukazuje obrázky a video na tiskovce novinářům. Sám působí dost zmateně, často říká zcestné informace, které neodpovídají dění na promítačce za jeho zády a díky tomu jsou tyto pasáže hry tím veselejším, co hra nabízí. V tomto ohledu mohu s klidem prohlásit, že reklamní věta na stránkách hry „scény „za oponou“, doplňují příběh a vnáší do hry svébytný humor“ je skutečně pravdivá. Konečně alespoň něco.

Při pohled na zbraňový arzenál nevím, jestli mám brečet anebo se tvářit, že je dostačující. Základní zbraní je baseballová pálka, kterou při správném nápřahu a úhlu švihu doslova odpálíte zombíka se slovy homerun, za který získáte ještě pár kaček navíc. Chvíli je to zábavné, ale pak už to celkem nudí. Postupně se Emžejovi do ruky dostane ještě stříbrný šestiraňák (pistole), brokovnice The King, kterou nabíjí švihem zápěstí jako Terminátor, kuše na veverky (se zoomem) a dynamit. Tento mega ultra ničiví arzenál využijete proti těmto mega ultra hnusným a do morku kostí prožraným zombíkům. Základním fujtajblem je zombík Dělnas, který vás na životě ohrožuje jen když je ve výrazné přesile. Pak zde máme trvanlivějšího pana Řezníka házícího své pracovní náčiní na dálku. Páchnoucí Smraďoch je dalším typem zombie, která toho vydrží zdaleka nejvíce. Předposledním nemrtvým je Mafián se samopalem v ruce a jeho zmenšený bratříček. Třešničkou na dortu je Povolávač, který jak jinak než oživuje již zabité zombíky. Na toho si dávejte majzla a berte jej jako prioritní cíl.

Z manuálu: Pozor, pokud s vámi bude chtít interagovat komunista, okamžitě jeho polohu nahlašte do rádia a zmizte – na místě provedeme kobercové bombardování. Ty mrchy jsou odolnější než zombie.

Jakmile se vypořádáte s několika stovkami zombíků, projezdíte několik nádrží benzínu (bez tankování) napříč pustinou, poklábosíte asi s desítkou zemědělců, budižkničemů, vydláků a jiných sedláků, splníte pár na konec úplně zbytečných úkolů, tak se dostanete na závěr k souboji s bossem. Jeho vyřízení je otázkou pár minut. Jako třešnička na zkaženém dortu je úplně poslední závod s časem, kdy jsem myslel, že tvůrcům hry pošlu nějakého trojského koníka mailem. Zde se opět objevuje potíž s rozbitým autem, které jestliže necháte před soubojem s bossem na nějakém nevhodném místě, budete překvapeni, jak je poškozené. Zombíci totiž na něj útočí a jelikož při souboji s bossem nemáte čas se o auto starat, objevíte se následně hned na startu závodu a musíte se modlit, aby auto zůstalo nepoškozené. Poslední závod vyžaduje výkonný motor nejen kvůli skokům, ale také kvůli překážkám, které se na cestě objevují. Musím říct, že v této konečné fázi hry mi zešedivěl nejeden vlas.

Z manuálu: Navštivte Snake City! Ochutnávka sýrů – můžete se zúčastnit ochutnávky stoletých sýrů od dědy Syrečka, heslo tohoto ročníku je „Vypij první!“

Resumé

Půl kila mletýho je tak nějak strašně špatně udělanou hrou, která trpí množstvím bugů (především grafických), které jsem ani nezmiňoval, protože to není hlavní problém hry. Hlavními problémy jsou celkově slabé tempo, malá propracovanost, jednotvárné úkoly, stereotypní hratelnost, nudné souboje, nuda, nuda a zase nuda. Jediným světlým bodem je již několikrát zmiňovaný humor, který ale nedokáže oslovit každého, protože postrádá chytré pointy. Humor je to skutečně zvláštní. Balancuje na hranici černého humoru a nelogických nesmyslů, kterým se člověk musí smát už kvůli tomu jak jsou absurdní. Z toho důvodu si také nejsem jistý, pro koho je vlastně hra určená. Osobně bych se ji nebál dát svému dítěti, protože rozlišení, co je ve hře zlo a co dobro, je naprosto jasné. Brutalitou hra také neoplývá tak explicitně jako třeba série GTA nebo jiné third-person akce. Tahle hra je zabalená do dětského hávu, je jednoduchá na pochopení ovládacích mechanismů, ale humorem je pro dětský mozeček příliš nelogická, nepochopitelná a vyvedená ad absurdum. Proto nevím, jakému publiku touto hrou autoři slouží. Pro dospěláka je to zase příliš laciná hra zaostávající o mílové kroky pozadu za svými velkými konkurenty. Půl kila mletýho tak pro mě osobně nepasuje do žádné stupnice a nevím kam ji zařadit. Možná přesně tohoto výsledku chtěli autoři dosáhnout a pokud ano, pak se jim to povedlo. Otázkou tak zůstává, kdo to bude (a dobrovolně chce) hrát?

[View with PicLens]

1234►

Sdílet/Email