Každý si určitě pamatujete scénku z dobrodružného hitu Dobyvatelé ztracené archy, ve které Indiana Jones utíká před obrovskou kamennou koulí. Nyní si představte, že takovouto kouli máte možnost ovládat v prostředí antických vykopávek, které je plné puzzlů, zombíků a jiných potvor. Že to zní nepředstavitelně? Ale kdepak, u indie her je přeci všechno možné.

+ galerie obrázků ve FullHD

Švédští vývojáři z Teotl Studios svojí prvotinou míří do málo prozkoumaných vod akčních puzzle her z pohledu první osoby, což už samo o sobě zní lákavě. Nebýt skvělého Portalu a z poslední doby ještě mizerného Twin Sectoru, neměla by tahle hra v komerční sféře s kým soupeřit. Na druhou stranu od svých kolegů se vymyká především tím, že zde kromě zapojení mozkovny musí hráč ještě likvidovat dotírající nepřátele, kteří jsou z masa a kostí.

Podle očekávání se příběh hry stává spíše mlhavým oparem v podzemních chodbách, které se po vaší nehodě při archeologickém bádání stávají na pár hodin vaším domovem. Naštěstí tajemná civilizace pomáhající v dávných dobách lidem vám přichystala překvapení v podobě železné koule, kterou ovládáte zařízením na první pohled podobajícím se zbrani. Vybaveni “pistolí“ a koulí se postupně dostáváte hlouběji do podzemních šachet skýtajících malé vesničky, paláce, doly a především hádanky. Zbraň v ruce má dva módy, které přímo souvisí s koulí. Levým tlačítkem myši zbraň nabíjíte tak, že při bezprostředním kontaktu s koulí dojde k jejímu vystřelení. Zároveň tento mód umožňuje od sebe odstřelovat dotírající zombie, mačkat tlačítka a šoupat s kostkami, které budete muset dostat vždy na určité místo.

Pravým tlačítkem myši kouli k sobě přitahujete. Jakmile je koule přímo u vás, držením pravého tlačítka dojde k jejímu zafixování a vy tak můžete kouli před sebou valit. Teď si asi říkáte, že valit ohromnou kouli před sebou je asi dost nepřehledné. Naštěstí inženýři tajemné civilizace na toto mysleli a koule se v takové situaci stává průhlednou. Průhlednost je také možné aktivovat manuálně, když je koule od vás vzdálena. Vzdálenost od koule se vám objevuje vedle ukazatele zdraví a hodí se v situacích, kdy se vám vaše hračka někam zakutálí. Pochopení všech principů ovládání je otázkou chvíle. Stejně tak přívětivé jsou prakticky všechny puzzly, které svojí obtížností ani zdaleka nemohou konkurovat Portalu. Největší rozdíl u těchto dvou her vidím v tom, že Portal je obtížný jak při zkoumání a hledání řešení, tak i při jeho provádění. Zde spíše jen chvíli budete dumat nad řešením, ale samotné provedení už je pak otázkou jednoho či dvou pokusů. Jen pár puzzlů jsem musel řešit na vícekrát. Navíc v případě zákysu můžete vyvolat nápovědu, která až nečekaně přesně popíše co máte udělat.

Koule při vašem putování najde hned několik využití. Úvodních pár levelů slouží jako tutorial, kde se naučíte koulí odtahovat překážky či aktivovat různé posuvné mechanismy. Později se objeví komplexnější hádanky, kdy kromě koule přijdou na řadu i krychle, které je potřeba došťouchat na nějaké místo. V určitých pasážích o kouli přijdete třeba tím, že se přichytí na obří magnet, nebo že spadne někam do vody. Vždy je to ale dle plánu tvůrců a nikdy se nemůže stát, že uděláte nenávratnou chybu, ačkoliv se tak na první pohled může zdát. Koule se také od vás sem tam oddělí na vlastní cestu, která se nachází nad vámi nebo pod vámi, přičemž je stále možné ji ovládat. O slovo se pak hlásí alespoň základní orientace v prostoru, ale není to nic těžkého. Často budete řešit puzzly s vodou, která jednak zabíjí nepřátele a zároveň vám umožní dostat se na místa jinak nedostupná. Na podobném principu pak fungují i zvláštní levitační komory, které v několika případech vaší kouli nabijí tak, aby bylo možné v jejím dosahu přeskočit na vzdálené místo.

Souboje s nepřáteli nejsou až tak časté, jak jsem původně očekával, ale o to více je praskání kostí pod vaší koulí uspokojující. Kromě tradičních zombíků se objeví i obří brouci, ještěři, King-Kong a několikrát i gigantický červ, kterého je potřeba zlikvidovat sofistikovanějším způsobem, protože na něj koule opravdu nestačí. V pozdějších fázích hry se dostanete i k zajímavějším způsoby likvidace nepřátel než jejich pouhým převálcováním. Nádrže s olejem jsou ideální pro tvoření pastí. Koulí si namalujete pastičku, kterou pak zapálíte přejetím ohně. To ale zdaleka není vše. Kouli je možné rozpálit do ruda v peci, nebo nabít elektřinou, což je prakticky jediná možnost, jak zabít ještěry.

Efektně vypadá koule osázená ostrými kůly, které z nepřátel nadělají rudý džem. Zřídka se objevují miny, které dokáží nepěkně zavařit také vám. Na řadu přijdou i skákací pasáže, jak z nějaké plošinovky. Ač se nyní může zdát, že je The Ball možná až překombinovaný, není tomu tak. Všechno má svá jasná pravidla. Výše zmíněná vylepšení vaší koule jsou dostupná pouze na určitých místech a není možné si je brát s sebou. Na jednu stranu je to škoda, ale na stranu druhou hráč není zatížen tím, že by nevěděl, kdy co a jak má použít. Trochu si musím postesknout na design puzzlů, které přeci jen mohly být trochu obtížnější, nebo alespoň mohly být doplněné o nějaké pasti, které by hráč nevědomky či v případě neúspěšného řešení aktivoval. Takto je hratelnost v některých chvílích utlumena stereotypem a hráč tak může ztratit chuť a motivaci pokračovat dále.

Protože příběhová část kromě sbírání ukrytých pokladů, které formou textu dávají hráči nahlédnout hlouběji do života antické civilizace nenabízí znovuhratelnost, přidali tvůrci do hry ještě Survival mód hry. V něm puzzly střídá stoprocentně vražedný koncetrát vyždímaný ze všech nepřátel, které ve hře potkáte. Čtveřice uzavřených arén nabízí velký prostor pro taktizování a to především díky integrovaným pastím, které hráč může opakovaně aktivovat. Zde je vašim úkolem jak jinak než přežít až do konce. V tomto případě je laťka nastavena na celkem devět vln nepřátel, které postupně nabírají na intenzitě. Tento mód je možná zábavnější než samotná příběhová část a pro někoho se hlavním lákadlem stane lov achievementů, které Steam verze nabízí.

Resumé

The Ball jako indie titul pobavil, což vidím především v tom, že akčních puzzel her je tak málo. Graficky se sice nejedná o kdovíjakou podívanou, ale Unreal engine 3.0 v tomto případě splnil svůj účel a navíc vám poběží plynule i na starších sestavách. Od jasné koupě může odradit cena, kterou bych osobně raději viděl někde kolem deseti euro, namísto kritických osmnácti. Přeci jenom za 450 Kč můžete v dnešní době slev zakoupit klidně i dvě starší špičkové hry s kvalitním příběhem a dlouhou hratelností. Takto jsem trochu na váškách. The Ball postrádá prakticky vše, co velké hry mají (lepší zpracování či pořádný příběh), ale zase nabízí pohodovou hratelnost pro všechny a slušnou porci originality. Je to zkrátka typický indie titul, jehož doporučení je tak spíše otázkou individuálního vkusu a momentální chuti. Pokud v tom nemáte jasno, vyzkoušejte demo.

TIP: Na Steamu je nyní The Ball za akční cenu 8,99 Euro!

[View with PicLens]

1234►

Sdílet/Email

Mafie 2 už je s námi hezkých pár týdnů (od srpna) a za tu dobu jste určitě přečetli celou řadu recenzí, které se velmi často rozcházejí v názoru. Jedni Mafii 2 oslavují jako skvělé pokračování skvělé hry, druzí jsou spíše zklamaní. Ještě je tady třetí skupina, která 2K Games nemůže přijít na jméno. Nehodlám spekulovat, kdo nakonec měl poslední slovo co se obsahu hry týče, ale samotní vývojáři to asi nebyli, že. Mafie 2 není vůbec špatná hra, jenom se stala obětí nepopulárních řešení, které se u dnešních vysokorozpočtových her objevují čím dál častěji. Prokleté DLC se pro nenažranost herních vydavatelů stává trnem v oku každého poctivého hráče a když se primární důvod tvorby her (peníze) stává zároveň i sekundárním důvodem, pak je něco špatně. Moc špatně.

Protože všichni, kteří to s Mafií 2 mysleli vážně, už ji mají dávno dohranou, nebudu zdržovat převypravováním příběhu, který si nejlépe vychutnáte sami v teple domova. Vrhnu se rovnou na věc. Rovnou odpálkuju srovnávání s GTA IV, ať se vyhnu případným znepokojivým ohlasům. Mafie 2 má mnohem blíže k interaktivnímu filmu (Heavy Rain), což na jednu stranu kvituji, ale z pohledu hravého hráče to zas až taková výhra není. Větší část hry zabírají filmečky, které svojí kvalitu určitě mají, ale po tak dlouhém vývoji člověk čekal mnohem více. U první Mafie jsem herecké výkony, potažmo dabing hltal. Pokrok za těch 8 let jakoby uvízl někde na půli cesty. Hlavní výtku mám k vyjadřování emocí postav, které se nepodařilo zpracovat na výbornou jak po animační stránce (obličejová animace), tak po stránce dabingu. Obecně český dabing miluju, však naše země má řadu dabérů, které nám zavidí celý svět. Zde ovšem jakoby herci dabing odflákli asi s vědomím, že je to “jenom“ hra.

V dnešní době by animace rtů a obličeje měla být na takové úrovni, že při vypnutí zvuku by hráč měl poznat, zda-li je postava smutná, naštvaná či veselá. Bohužel, zde tomu tak není ani náznakem. Nepoznali byste, ani kdyby měl Vito kuželku v zadku. No dobře, Vito ještě sem tam dokáže pozvednout/sklopit obočí, ale to je tak vše. Nedávno při hraní nepovedeného MoH: Airborne jsem byl překvapený, jak dobře vojáci dávali své emoce najevo. Možná až příliš expresivně, ale poznáte, kdy má postava strach. Někdo si možná myslí, že teď už se v tom příliš rýpu, ale u hry, která staví na příběhu a in-game animacích si to snad mohu dovolit. Však se podívejte na Mass Effect, jak to má vypadat.

Jednou z hlavních výtek hráčů po celém světě je soustavné ježdění autem z místa na místo. Tady si dovolím jednu úštěpačnou poznámku – když někam dojedete, musíte se dostat zpátky. Teleporty ještě nikdo nevymyslel, obzvláště v době před 60 lety. Ale je to hra a hráči se chtějí bavit. A já se bavil. Jízda autem je v Mafii 2 natolik zábavná, že mi to ježdění semo tamo ani nevadilo. Občas se sice dostavil pocit, že by to šlo udělat čas od času i jinak (třeba rychlý “teleport“ taxíkem), ale jako chybu bych to nepočítal. U modelů aut mě mile překvapila jedna věc, kterou se nemohou pyšnit ani ty nejvybroušenější závodní hry. 2K Czech si z nějakého důvodu dali práci na simulaci tlaku v pneumatikách, takže při nájezdu na obrubník vidíte, jak se guma pěkně deformuje. Odlétající puklice při ostřejší jízdě jsou také pěkným detailem. A hry by měly být o detailech, obzvlášť v této době, kdy inovacím pomalu odzvonilo. Dalším technologickým krůčkem vpřed je animace chůze, kdy jsem si všiml, že na ležící postavu je možné nakročit, přičemž k dokonalosti už chybí jen ruce v bok a drsňácké ohrazení proti dotírajícímu strážníkovi slovy: „You talkin’ to me?“

Bohužel potěšující detaily jsou zastíněny nelogičnostmi, které z nějakého důvodu ve hře přebývají, či naopak chybí. Proč je třeba možné rozsvítit na chodbě světlo, nebo pustit vodu v umyvadle? K čemu to je? Kdyby to mělo nějaký praktický význam, tak neřeknu. Proč ve hře není stealth mise, kde zhasnete světla a ukryjete se do stínu? Proč tam není úkol, kdy po nájemné vraždě na blízko třeba nožem si musíte jít umýt ruce od krve? Takové prvky ve hře mají mít svůj důvod, protože pokud nemají, tak přitahují pozornost a kladou otázky. Kdyby to tam nebylo, ani mě nenapadne si na to stěžovat. Nehledě na to, že když tvůrci měli čas animovat tekoucí vodu z kohoutku, proč si raději místo toho nevyhráli s ostatními detaily? Co takhle lépe fungující doprava? Při odbočování by auto mohlo alespoň automaticky házet blinkry. To snad není tak těžké udělat podmínku, že když se s autem nacházíte na křižovatce a někam zatáčíte, tak se zapne blinkr. Nebo pořád ty otravné hlášky spolujezdce při průjezdu na červenou. Joe zabíjí lidi po tunách, ale z průjezdu na červenou je vyjukanej jak malej Jarda. Policie je kapitolou sama pro sebe. Zbavíte se jí velmi snadno a pokud se vám těch pár stovek metrů nechce ujíždět, uplatíte je. Tady bych spíš čekal, že některý strážník uplatit nepůjde a vy si to s ním budete muset vyřídit pěkně na férovku, což samozřejmě nakonec vypukne v pořádnou honičku.

Tím se dostávám k pěstním potyčkám, které měly být hlavním lákadlem, ale jsou výrazně zjednodušené. Tolik očekávané využívání okolního prostředí při bitkách je fuč. U sebe nemáte žádnou zbraň na blízko, ani si ji nemůžete “vyrobit“ ze židle či dalších předmětů. Přitom tvůrci se těmito prvky veřejně pyšnili a měli na to plné právo. Vypadalo to skvěle. Propracovaný systém komb, celkově více animací a vyšší obtížnost soubojů, to vše tam mělo být. Sami tvůrci se chlubili postranními misemi, které zcela plynule navazují na příběh. Ve hře je nenajdete, protože se asi objeví v nějakém DLC, které samozřejmě bude placené. Příběh tak díky tomu v některých pasážích dost skřípe, protože je vidět, že tam něco chybí, že něco bylo vystřiženo. V jedné části hry je časový posun vpřed naznačen pomocí in-game animací a člověk jen s otevřenou pusou zírá, jak mise, které zřejmě měl vlastnoručně hrát, se mu promítají na obrazovce v krátkém klipu. Zrada!

Seznam věcí, které v Mafii 2 měly být a nejsou, je obrovský. Oni tam vlastně podle všeho jsou některé prvky jsou, ale jsou “zmražené“ až do doby, než pro ně uzraje čas. Nebo spíše až budete mít další love v peněžence. Když už se bavíme o DLC, nesmím opomenout zmínit přídavný balíček Jimmy’s Vendetta, který ukazuje, že to jde dělat i zábavněji. V něm plníte úkoly tak trochu více v GTA stylu, přičemž akčních pasáží si užijete dosyta. Přibyly žebříčky a bodové ohodnocení vašeho výkonu. Škoda jen, že příběh nezůstal vyprávěn pomocí animací a je odfláknutý pouhým textem na začátku každé mise. Není mi také jasné, proč má hráč na mapě na výběr jen ze dvou misí. V tomto případě mohli tvůrci hned od začátku zpřístupnit všechny mise a hráč by si je vybíral podle své chuti. Každopádně je Jimmy’s Vendetta přesně tím, co v původní hře chybí jako sůl. Mít pár postranních misí, když si chcete pořádně zajezdit či zastřílet, by do hry vneslo větší hravost. Takto je potřeba se spokojit jen s lehce interaktivním filmem, který navíc skončí ve chvíli, kdy se začíná rozjíždět.

Resumé

Mafie 2 není dokonalá hra, není to ani skvělá hra, ale zahrát by jste si ji určitě měli. Grafika a fyzika se zapnutými PhysX je super, modely aut a město jako takové nemá chybu. Akční pasáže mají filmový nádech a šmrnc. Některé vtípky, hlášky a třeba mise, kdy odvážíte ožratého Joe domů, přičemž ještě musíte zakopat mrtvolu, vám vykouzlí nefalšovaný úsměv na rtech. Ve hře je také jeden vyloženě WTF moment, který šokujícím způsobem spojuje obě Mafie. To vše jsou chvíle, kvůli kterým si Mafii 2 jednou zahrát prostě musíte. Ovšem odpustit je třeba strašně moc věcí a nejvíc bolí fakt, že to mohlo být o mnoho lepší. Třeba mají 2K Games spočítáno, že je lepší hru servírovat postupně formou DLC, aby co nejvíce vydělali, ale tomu se mi nechce slepě věřit. Místo toho měli hru vydat tak, jak bylo původně plánováno. Možná by se tím vývoj prodloužil o pár měsíců (a prodražil), ale vznikla by hra, kterou si bude v den vydání chtít zahrát úplně každý. Vznikla by legenda, jakou byl a je první díl. A nikdo neříká, že by se následných DLC prodalo snad méně, ba naopak. Takto se z druhé Mafie bohužel stává kousek, který k nákupu mohu doporučit až jeho cena klesne aspoň na půlku a až vyjde spolu s nějakým souhrnným balíčkem DLC, který hru zázračně “odemkne“ a zpřístupní to, na co jsme se tolik těšili.

[View with PicLens]

1234►

Sdílet/Email

Hned na začátek vám prozradím jednu tvrdou pravdu: tahle hra je tak špatná, jak jen hra v této době může být. Má ošklivou grafiku, mizerný příběh, jednotvárnou hratelnost a celá působí jako kdyby chtěla soutěžit o nejhorší českou hru všech dob. Až mám z toho pocit, že místo Půl kila mletýho se měla jmenovat Půl kila vymletýho. Někdo si totiž dal setsakramentsky záležet na tom, aby udělal mimořádně béčkovou hru, která to nakonec zachraňuje svým svérázným humorem.

Celou recenzi doprovází úryvky z herního manuálu, který je asi tím nejlepším, co jsem měl tu čest kdy pročítat. Nejenže skutečně plní svojí funkci Polní příručky, ke které je přiložena hyperrealistická vojenská simulace na počutač, ale také dokáže pobavit svým svérázným humorem. Pokud máte rádi černo černý britský humor, pak s klidem mohu prohlásit, že tento černo černý český humor si zamilujete. Za tímto manuálem údajně stojí Tlamiczka (nebo chcete-li dle manuálu zvl. agent Nikola Bornová) a já jí za to tleskám.

Z manuálu: Snake City je místo, kam byste určitě nechtěli na dovolenou. Je plné debilních vidláků, co nedokážou rozložit a složit M12 pod 2 minuty 30 vteřin, čímž jsou pro mě co? Mrtví!

Na oficiální stránce Centauri Production se o hře píše následující: Propracovaný příběh plný zvratů v němž jde o napravení nespravedlnosti, lásku, a dokonce i záchranu celého města. V reálu je příběh jednoduchý jako zpočítání 1+1 na kalkulačce a ke zvratům dochází jen díky zvrácenému humoru tvůrců, kteří vás posílají plnit jeden úkol hned několikrát, protože postavy ve hře trpí různými vadami paměti, demencí či se vyjadřují velmi nesrozumitelně. Pokud to ve fázi, kdy si poprvé řeknete CTKJ? (Co to kurv* je?) nezabalíte, pak vydržíte snad dohrát celou hru s tím, že CTKJ? řeknete ještě nejméně desetkrát.

Z manuálu: Po spuštění simulace ze Snake City se vám na monitorovacím zařízení zobrazí spousta malých barevných udělátek. Udělátka se strefují elektronickým MAUSEREM. Máničky tomu říkají myš nebo dokonce mouse, ale my na tyhle kravinky nejsme zvědaví.

Milovníkům Horkého léta anebo Žhavého léta 3 a ½ zvláštnost této hry nebude cizí, protože s hlavní postavou Johnnyho Majera nebo-li MJ (čti Emžej) se setkali již dříve a ví, o čem mluvím. Zde se budete snažit o záchranu své milé a vedle toho samozřejmě také o záchranu města Snake City, které se díky zelené mlze profesora Hoffmana Vangeleho změnilo na zombíky ovládané území. V tom vám budou pomáhat přeživší lidé, kterých není moc, ale svojí demencí vydají za celé město. Dokonce i hlavní hrdina (vy) má problém udržet nervy na uzdě, když se baví s některým človíčkem. Rozhovory typu: „Ukaž jazyk.“ „Proč?“ „Abych věděl, že nejsi zombík.“ „Ale zombíci mají také jazyk.“ „Ukaž jazyk.“ „Co!?!“, jsou na denním pořádku a docela často jsem uvažoval nad tím, jestli tvůrce dialogů byl při jejich psaní příčetný, nebo zda-li má opravdu přirozenou schopnost lidi naštvat a zároveň rozesmát.

Z manuálu: Půl kila mletýho poběží i na starších strojích, klidně i na nějakém vyřazeném dovozu z Číny.

Dále se na oficiální stránce o hře píše toto: Souboje s rozmanitě navrženými bossy, ale i zástupy nemrtvých protivníků. To druhé sedí jako poklička na hrnec a zástupy nemrtvých nemají konce. Za jejich zabití získáváte prašule, které můžete utratit v automatech na munici a zdraví. Co se bossů týče, ti nejsou vůbec rozmanitý z jednoho prostého důvodu – ve hře je pouze jeden a tím je profesor Vangele na samotném konci hry. Než se tam dostanete, uplyne zhruba 5 hodin mučivě stereotypního plnění úkolů, kdy dobrou půlku hry strávíte ježděním ve špatně ovladatelném autě napříč pustou pouští. Přesuny z místa na místo jsou doslova ubíjející a ve hře nemají žádný praktický význam. Je sice pravda, že sem tam jsou okořeněné o nějakou honičku či závod na čas, ale i tak je jízda autem děsně otravná. Navíc v případě, že svého Červeného sršána někde potlučete a vydáte se bez jeho opravení na závod, můžete zapomenout na zdárný dojezd. Problém je v tom, že napůl rozbité auto jede zhruba rychlostí rychlíku ČD z Č. Budějovic do Brna, což je nějakých 55 km/h. Po cestě sice můžete sbírat opravárenské klíče, ale než se k nim dostanete, tak na startu ztratíte tolik, že to stejně nestihnete. Díky autosavům hned na startu závodu máte po ptákách a musíte tak sáhnout po ještě starší uložené pozici, opravit auto, většinou zdlouhavě přejet půlku mapy zpátky na start a znovu rozjet závod. Šílené.

Z manuálu: Udělátka na monitoru – Odborníci tomu říkají jůzr intrfejs, ale my si tu nebudeme hrát na žádné vědátory. Pro nás to jsou udělátka. Pozorně si následující fotografii a text prohlédněte, protože druhou šanci už nedostanete. Tahle příručka musí být ihned po přečtení zničena, nejlépe pomocí napalmu.

Jedinou motivací tak zůstávají úsměvné dialogy, kdy se člověk chtě nechtě musí smát. Celý příběh je vyprávěn retrospektivně z úst generála Fernandéze, který ukazuje obrázky a video na tiskovce novinářům. Sám působí dost zmateně, často říká zcestné informace, které neodpovídají dění na promítačce za jeho zády a díky tomu jsou tyto pasáže hry tím veselejším, co hra nabízí. V tomto ohledu mohu s klidem prohlásit, že reklamní věta na stránkách hry „scény „za oponou“, doplňují příběh a vnáší do hry svébytný humor“ je skutečně pravdivá. Konečně alespoň něco.

Při pohled na zbraňový arzenál nevím, jestli mám brečet anebo se tvářit, že je dostačující. Základní zbraní je baseballová pálka, kterou při správném nápřahu a úhlu švihu doslova odpálíte zombíka se slovy homerun, za který získáte ještě pár kaček navíc. Chvíli je to zábavné, ale pak už to celkem nudí. Postupně se Emžejovi do ruky dostane ještě stříbrný šestiraňák (pistole), brokovnice The King, kterou nabíjí švihem zápěstí jako Terminátor, kuše na veverky (se zoomem) a dynamit. Tento mega ultra ničiví arzenál využijete proti těmto mega ultra hnusným a do morku kostí prožraným zombíkům. Základním fujtajblem je zombík Dělnas, který vás na životě ohrožuje jen když je ve výrazné přesile. Pak zde máme trvanlivějšího pana Řezníka házícího své pracovní náčiní na dálku. Páchnoucí Smraďoch je dalším typem zombie, která toho vydrží zdaleka nejvíce. Předposledním nemrtvým je Mafián se samopalem v ruce a jeho zmenšený bratříček. Třešničkou na dortu je Povolávač, který jak jinak než oživuje již zabité zombíky. Na toho si dávejte majzla a berte jej jako prioritní cíl.

Z manuálu: Pozor, pokud s vámi bude chtít interagovat komunista, okamžitě jeho polohu nahlašte do rádia a zmizte – na místě provedeme kobercové bombardování. Ty mrchy jsou odolnější než zombie.

Jakmile se vypořádáte s několika stovkami zombíků, projezdíte několik nádrží benzínu (bez tankování) napříč pustinou, poklábosíte asi s desítkou zemědělců, budižkničemů, vydláků a jiných sedláků, splníte pár na konec úplně zbytečných úkolů, tak se dostanete na závěr k souboji s bossem. Jeho vyřízení je otázkou pár minut. Jako třešnička na zkaženém dortu je úplně poslední závod s časem, kdy jsem myslel, že tvůrcům hry pošlu nějakého trojského koníka mailem. Zde se opět objevuje potíž s rozbitým autem, které jestliže necháte před soubojem s bossem na nějakém nevhodném místě, budete překvapeni, jak je poškozené. Zombíci totiž na něj útočí a jelikož při souboji s bossem nemáte čas se o auto starat, objevíte se následně hned na startu závodu a musíte se modlit, aby auto zůstalo nepoškozené. Poslední závod vyžaduje výkonný motor nejen kvůli skokům, ale také kvůli překážkám, které se na cestě objevují. Musím říct, že v této konečné fázi hry mi zešedivěl nejeden vlas.

Z manuálu: Navštivte Snake City! Ochutnávka sýrů – můžete se zúčastnit ochutnávky stoletých sýrů od dědy Syrečka, heslo tohoto ročníku je „Vypij první!“

Resumé

Půl kila mletýho je tak nějak strašně špatně udělanou hrou, která trpí množstvím bugů (především grafických), které jsem ani nezmiňoval, protože to není hlavní problém hry. Hlavními problémy jsou celkově slabé tempo, malá propracovanost, jednotvárné úkoly, stereotypní hratelnost, nudné souboje, nuda, nuda a zase nuda. Jediným světlým bodem je již několikrát zmiňovaný humor, který ale nedokáže oslovit každého, protože postrádá chytré pointy. Humor je to skutečně zvláštní. Balancuje na hranici černého humoru a nelogických nesmyslů, kterým se člověk musí smát už kvůli tomu jak jsou absurdní. Z toho důvodu si také nejsem jistý, pro koho je vlastně hra určená. Osobně bych se ji nebál dát svému dítěti, protože rozlišení, co je ve hře zlo a co dobro, je naprosto jasné. Brutalitou hra také neoplývá tak explicitně jako třeba série GTA nebo jiné third-person akce. Tahle hra je zabalená do dětského hávu, je jednoduchá na pochopení ovládacích mechanismů, ale humorem je pro dětský mozeček příliš nelogická, nepochopitelná a vyvedená ad absurdum. Proto nevím, jakému publiku touto hrou autoři slouží. Pro dospěláka je to zase příliš laciná hra zaostávající o mílové kroky pozadu za svými velkými konkurenty. Půl kila mletýho tak pro mě osobně nepasuje do žádné stupnice a nevím kam ji zařadit. Možná přesně tohoto výsledku chtěli autoři dosáhnout a pokud ano, pak se jim to povedlo. Otázkou tak zůstává, kdo to bude (a dobrovolně chce) hrát?

[View with PicLens]

1234►

Sdílet/Email

Vzpomínky na šílený a explozivní Rollcage se vracejí při pohledu na nové dílo od Black Rock Studios, kteří mají na svědomí např. povedené čtyřkolky Pure. Zde se ovšem vracíme pevně na zem k pořádným kárám, které sice o licenci svých reálných bratříčků slyšeli jenom vzdáleně, ale to jim neubírá na atraktivitě. Ba naopak. Tyhle káry jsou zatraceně sexy a nejlépe vypadají v ohnivém žáru explodujících budov.

Při prvním pohledu na Split/Second: Velocity (dále jen SSV) se člověk neubrání slovům: „Na tomhle snad dělal Michael Bay.“ Pokud nevíte o kom je řeč, pak vězte, že tento filmový režisér spáchal takové akční hity jako Skála, Mizerové 1,2 či Transformers. Ačkoliv je jasné, že Bay s touto hrou nemá nic společného, tvůrci evidentně čerpali z jeho destruktivního umění. Přestože podstatou SSV zůstává závodění, tak k dosažení nejlepšího umístění jsou do hry zabudovány tzv. power plays. To jsou jednoduše řečeno na dálku odpalované pasti roztroušené všude možně po trati.

Ty se skládají ze základních vybuchujících automobilů kolem trati, přes shazování sudů s benzínem až po ty největší kulervoucí exploze objektů, které dokáží změnit trať. Nejlepší na tom je, že všechny trosky zůstávají na svých místech po celou dobu závodu a musíte si tak dávat v každém kole pozor, aby jste do nich nevlétli. Odpalování powerplay vyžaduje cit a hlavně perfektní načasování. Není vhodné mačkat tlačítko hned, jak se vám zásobník částečně zaplní hned po prvním driftu. Právě driftování je jednou z možností, jak zásobník pro powerplay naplnit. Když si počkáte delší dobu a zásobník naplníte po okraj, dostanete šanci v některé části trati udělat takový menší armageddon a další kolo už se závodí zase v jiných podmínkách.

Ať už odpálíte vyhlídkovou věž, mrakodrap, tanker, vysílač, komín nebo třeba most, vždycky vás to zahřeje u srdce. Taková podívaná se jen tak nevidí. Navíc je vše zpracováno velice zdařile a budovy se hroutí tak jak byste to čekali v reálu. Přestože jsou zde efekty výbuchů tak trochu předimenzované, je radost na ně pohledět. A co teprve když se vám pár zatáček před cílem podaří z posledního místo dostat na první? To v žádné jiné závodní hře nezažijete. Klasické závodění ovšem není v SSV zdaleka jediným povyražením a tak tvůrci do hry zařadili několik dalších módů, které přidávají na hratelnosti.

Základem hry je sezóna, která je rozdělena do 12 epizod. V každé epizodě najdete šest závodů z nichž jeden je bonusový a pro jeho odemčení je potřeba odrovnat určitý počet soupeřů v ostatních závodech. Postup hrou je podmíněn získáváním kreditů a zde je mi přístup autorů velice sympatický. Zatímco u drtivé většiny závodních her je vždy potřeba dojet na prvním až třetím místě, zde vám k postupu do závěrečného elitního závodu každé epizody postačí i horší pozice. Samozřejmě vše závisí na tom, jak jste uspěli již v předchozích epizodách a tak je logické, že dojíždět stále na třetím a horším místě vás jednou v postupu hrou zastaví a vy tak stejně budete muset některý ze závodů vyhrát. Navíc získáváním kreditů se vám odemykají nová auta s rozdílnými vlastnostmi co se rychlosti, akcelerace, ovládání a odolnosti týče. Zde chci upozornit na to, že ne vždy poslední odemčené auto je tou nejlepší variantou a kolikrát sáhnete po starším modelu jen kvůli tomu, že jeho vysoká odolnost v kombinaci s malou rychlostí je vhodnější pro určitý typ závodu.

Volba závoďáku je klíčová především v ostatních módech hry. Klasicky zde narazíte na Elimination, což je v praxi knock-out mód, kdy poslední vypadává ze hry. Zde je ovšem okořeněn o časový limit, který se neustále zmenšuje. Jakmile je časomíra na nule a vy máte zrovna v tu chvíli pech, končíte. Dalším a pro mě velice frustrujícím módem je Air Strike, kdy sbíráte body za to, že se dokážete uhýbat raketám vystřeleným z helikoptéry. Problém u tohoto módu vidím v tom, že tratě jsou na některých místech tak úzké, že se raketám nejde vyhnout. Když si k tomu přidáte pouhé tři životy na závod, není o časté opakování této varianty závodu nouze. Nejlepší volbou v tomto případě je právě nejsilnější auto a pomalý styl jízdy. Na čas se zde nehraje. Naopak čas vás tlačí v módu Detonator, kdy tratí musíte prosvištět jako namydlený blesk a přitom se vyhýbat pastím, které se samovolně spouštějí. Na první pokus to ve slušném čase nedáte nikdy, ale jakmile se naučíte kritická místa nazpaměť, není to tak těžké. Zde ale platí, že nezvládnutí dokonalého projetí tratí vás automaticky vyřadí z bojů o první místo, protože časový limit je zde nekompromisní.

Opravdu originální a velice zábavný typ závodu je Survival, který snad autoři částečně okoukali z Terminátora 2. Vzpomínáte na známou scénu honičky mladého Connora na motorce se zlým Terminátorem v kamionu? Pak zde se také ocitnete v betonovém korytu akorát s tím rozdílem, že před vámi jedoucí kamión na vás háže vybuchující sudy. Zároveň však vypouští sudy, které vás zrychlují. Odpočítává se čas a vašim úkolem je předjet co nejvíce těchto kamionů. Po celou dobu s vámi jedou ještě další auta, ale ty se během chvilky mění v kusy šrotu a často není snadné se v tom zorientovat. Ale je to pekelná zábava, hlavně ve dvou.

SSV je jednou z mála závodních her, u kterých se pobaví více hráčů. Ať už je to online multiplayer nebo splitscreen (díky za něj), tak třeba není ani od věci hrát jednotlivé sezóny stylem hot seat, kdy se v hraní střídáte se svým kamarádem. Nebo to můžete dělat tak jako já s bráchou, kdy jeden závodí a druhý odpaluje powerplays. Zážitek jako za starých časů. Někdy ale úplně postačí celou tu destrukci jen sledovat. Vypadá to náramně dobře. Vozy jsou detailní, okolí je pestré a díky tomu, že je prakticky vše zničitelné, působí objekty velmi hmatatelným dojmem a ne jako nějaké halabala kulisy z papíru. Drobnou zajímavostí, kterou si na první pohled asi nevšimnete je obdoba achievementů, které se po splnění lepí přímo na vaše auto a při online hraní hned každý ví, s jak zkušeným hráčem má tu čest. Je to jen detail, ale rozhodně stojí za zmínku a v budoucnu by se tato fíčura mohla zavést také do jiných her.

Resumé

Pokud máte rádi akční filmy a vyhledáváte závodní hry typu Burnout nebo FlatOut, pak je Split/Second: Velocity jasnou volbou a tahle jízda by vás rozhodně neměla minout. Zpracování a celková prezentace je bez chybičky a slangově řečeno, tahle hra je zkrátka blink blink a mega cool dohromady. Pro mě osobně závodní hra roku a přestože si rád čas od času zahraji spíše reálnější kousky v podobě Race Driver GRID nebo nějaký díl Colin McRay Rally, tohle jsem si nemohl nechat ujít už jen z lásky k akčním filmům.

split_second_030

◄ Back

Next ►

Picture 1 of 27

FakeEverest tuto hru zakoupil v herním obchodě GameLeader.cz

Sdílet/Email

The Misadventures of P.B. Winterbottom…aneb Nepříhody pana Zimozadka jsou velmi zajímavou záležitostí s velmi krkolomným názvem. Zpočátku jsem měl problém si ho zapamatovat, ale po dohrání si ho vybavím i kdyby mě o půlnoci vuvuzelou budili. A proč jsem z této logické hry s vizáží němého filmu tak nadšen? To se za moment dozvíte.

Byl rok 2008 a v nominacích IGF na nejlepší studentskou hru se objevila právě The Misadventures of P. B. Winterbottom. V té době to byl spíše souhrn různých herních mechanik, pohrávajících si s vytvářením klonů vaší postavy. Tým The Odd Gentlemen, který za projektem stál, dostal hned nabídky od spousty herních vydavatelů. A spousta jich byla odmítnuta. Jediní, kdo nabídli vývojářům volné ruce při vývoji, byli 2K Play (vydávající málo známé casual hříčky). Slovo dalo slovo, vydavatel peníze a rady do začátku a ze studentů se stali vývojáři.

Po dvou letech tu máme hotovou hru na PC a XBLA. Za ty dva roky doznala opravdu velkých změn: je uhlazená, velmi stylová a voní po koláči (o něm za chvíli). Herní mechaniky dozrály a celé to získalo takový profesionální dojem, zároveň se podařilo zachovat hravost a nadšení nezávislé scény. A nyní už k samotné hře.

Jak lstivý Winterbottom k cestování časem přišel

Hlavní postava, mazaný lump P. B. Winterbottom, trpí nezvladatelnou chutí na koláče všeho druhu. Žádné pekařství před ním není bezpečné – po jeho tajné návštěvě vždy zbudou jen prázdné regály. Jeho cílem je najít a zkonzumovat všechny koláče až do posledního. Jedné noci však narazí na jeden koláč speciální, který se sníst jen tak nenechá. Winterbottom ho dlouho pronásleduje, až narazí na jakýsi portál. Cestou zapálí pekárnu, zničí vodojem a kdoví co ještě. On se ale nezastaví před ničím, a tak skočí do portálu za koláčem. Tím získá schopnost nahrávat své pohyby a vytvářet tak kopie své vlastní osoby.

První věc, která se mi vybavila po začátku hry, byl Braid. Od hlavního menu po hrátky s prostorem a časem, nemohl jsem na něj zapomenout. Tím nechci autory obvinit z nějakého sprostého plagiátorství, zkrátka jsem měl ze hry podobný pocit, a to velmi kladný. Takže pokud jste si Braid užili tak jako já, je velká šance, že vám starý darebák Winterbottom přijde k chuti.

Jak jsem už srovnáním s Braidem nastínil, The Misadventures of P. B. Winterbottom je dvourozměrná plošinovka s časoprostorovými problémy. Pokud nevíte, co to plošinovka je, nebo vám skákání s panáčkem nejde, pak se s touto hrou budete spíš trápit. Plachtění na paraplíčku už je vyšší dívčí a nemuselo by vám to jít. Pokud se nevyznáte v čase ani prostoru, pak se s touto hrou budete taky trápit. Sesynchronizovat svá alternativní já vyžaduje trochu přemýšlení a důvtipu. Ale nebojte, hra vám to všechno vysvětlí.

A tak šel on se sebou samými sníst všechny koláče na světě

Každá úroveň je hádankou sama o sobě. S mlsným Winterbottomem a jeho klony máte za úkol posbírat všechny koláče na obrazovce. Na začátku jen běháte a plachtíte na paraplíčku, to aby vás hra hned nezahltila. Následuje vytváření dvojníků, kteří dokola vykonávají činnosti, které jste jim nahráli. Můžete je nechat jen tak běhat nebo spouštět páky, odpálit je vaším deštníkem nebo se nechat odpálit od nich, skočit jim na klobouk abyste dosáhli výš a tak dále. Na všechny fígle si však musíte přijít sami. Technicky je to zvládnuté na jedničku, a tak nahraní parťáci pracují přesně tak, jak byste čekali. První úrovně bez partnerů jsou na oplátku dobře naskriptované, následuje několik dalších světů, ve kterých už se budete zabývat nahráváním správných akcí. Přibývají časové limity, dvojníci, kterých se nesmíte dotknout, koláče, které můžou sbírat jen vaše kopie, atd. Ke konci dojde například na synchronizovanou akci šestnácti dvojníků, a vidět něco takového v pohybu je vážně koncert. A nebojte, není to tak složité jak to zní.

Obtížnost příjemně roste, mechaniky se obměňují a když se vám podaří se někde zaseknout, můžete se vrhnout na bonusové levely na čas a maximální počet vašich dvojníků. Kdo to s těmi rekordy myslí vážně, určitě ocení detailní tabulky nejrychlejších koláčožroutů. Já osobně jsem si bonusové levely nechal až na konec, při hraní jsem na ně neměl náladu. Ze začátku byly takové neuchopitelné a já měl plnou hlavu hlavní linky.

Design jednotlivých úrovní se mi líbil, někdy máte možnost zapojit kreativní myšlení a vyřešit si level po svém, i když to třeba nebude nejlepší. Některé úrovně jsou však založené na jednom fíglu a moc prostoru pro jiný postup nedostanete. Časem se zvyšují nároky na přesné ovládání postavy a načasování jednotlivých pohybů. Všechno se dá rozumně zvládnout, pokud vám někde nejde správně přeskočit nebo se někam nevejdete, pak se stačí chvíli zamyslet. Často existuje elegantní řešení, jak obrazovku vyřešit s vynaložením minimálního úsilí, a dá se na něj přijít hlavou. Spoustu levelů vyřešíte na první pokus, stačí koukat kolem sebe a detaily doladíte za běhu. Asi třikrát jsem se zasekl na delší dobu, ale drtivou většinu hry jsem se dobře bavil. Herní doba mimochodem trvala okolo čtyřech až pěti hodin hlavní linky plus dalších pár hodin s bonusovými úrovněmi, pokud na ně budete mít nervy.

Nejlepší barva je černobílá

Doteď jsem rozebíral herní mechaniky, ale neměl bych zapomenout na další přednost hry, a tou je kouzelná a zároveň groteskní stylizace. Až na pár výjimek je celá hra černobílá (či hnědobílá) ve stylu němých filmů. Hlavní postavě bizarnost upřít nelze, vysoký klobouk a šišatá hlava spolu s cupitavou chůzí dělají své. Co se obrazovek týče, věž s hodinami, noční město i např. hořící pekárna své nepopiratelné kouzlo mají, ani nočnímu městu nechybí atmosféra. Výrazné motivy prvních úrovní občas ustoupí monotónnějším kanálům a divadelní scéně nebo abstraktnějším místům, hra si ale svůj styl drží. Překvapila mě taky propracovanost jednotlivých lokací – mráčky plují, mlha se plazí městem, hvězdičky blikají a voda se vlní.

Nahrávací obrazovky vyplňují kreslené obrázky s často vtipnými verši, které někdy posouvají kupředu děj, jindy jsou tam jen na ozdobu. Kdo umí anglicky, při čtení se pobaví a pousměje. Napsal jsem sice děj, ale nečekejte žádné zvraty nebo konspirace. Je to jen takové obhájení speciálních schopností a meziúrovňové lepidlo – k vlastnímu hraní není jeho znalost moc důležitá.

Hudba přesně vyhovuje ladění hry (dala by se zařadit do jazzu), k slyšení jsou předělávky známějších skladeb i vlastní témata. Na jedné obrazovce hraje ve smyčce jediná skladba, a přestože to je zajímavá hudba, tak po dvaceti minutách přemýšlení vám buď půjde hlava kolem, a nebo budete hudbu úspěšně ignorovat. Já jsem se na delší dobu zasekl jen párkrát, takže jsem zvuk vypínat nemusel. Přesto budete po dohrání znát soundtrack velmi dobře.

Resumé

A jak to funguje všechno dohromady? Výtečně. Můj mozek velikosti planety nebyl už dlouho tak příjemně zaměstnán. Hra mě chytla svým humorem a originálními hádankami a já hltal další a další obrazovky, dokud jsem neviděl závěrečné titulky. Posledním faktorem se stává cena, kde PC verzi seženete na Steamu za lidovou stovku, a podle mě za ní dostanete opravdu zajímavý a kvalitní materiál. Milovníci logických her, neváhejte!

Sdílet/Email