Originálních plošinovek není nikdy dost a Lylian patří navíc mezi ty, které si užijí i méně nároční hráči. Navíc díky svému až uměleckému zpracování je na ní příjemný pohled. To ale nemění nic na tom, že v jádru je tohle akční hororová záležitost s depresivní atmosférou, takže nic pro malé děti.

+ GALERIE

Tuhle indie plošinovku má na svědomí studio Pixelpickle Games , které plánuje Lylian vydávat po epizodách. Vyzkoušel jsem demoverzi, která obsahuje krátkou ochutnávku z první epizody s názvem Paranoid Friendship. Příběh hry jde v kostce zhruba takto: Lylian není obyčejná holčička. Má svůj svět, své nálady, představy a svá tajemství. Pro rodiče je její chování nepřijatelné a tak Lylian umístí do blázince. Tam začíná vaše putování světem plným nepřátel, bludů a zvláštních postav.

Na rozdíl od jiných plošinovek poutá Lylian pozornost tím, že hlavní hrdinka dokáže své představy přenést do reality a tím bojovat proti zlu, které je kolem ní. Kromě základních útočních úderů, které jsou příznačně vedeny dlouhými rukávy její kazajky má Lylian ještě po ruce svého medvídka, kterého dokáže oživit v případě potřeby. Medvídek se dostane na zdánlivě nedostupná místa skrze šachty a pomáhá tak otevřít zamčené dveře.

Do cesty se vám v demu postaví nepřátelé z řad personálu blázince a po celou dobu budete mít pocit, že vás někdo/něco neustále sleduje. Objevují se zde také duchové a stíny. Lylian musí čas od času doplnit zdraví nějakým jídlem, nejlépe jejími oblíbenými buchtami s náplní. Kromě akčních pasáží je ve hře také prostor pro vyprávění příběhu pomocí NPC postav. Demo je dost krátké a na jeho konci si vyzkoušíte, jak Lylian umí své sny převést do reality.

Lylian je určitě zajímavá a originální plošinovka, která tak trochu koketuje s American McGee’s Alice, ale ve 2D. Na homepage hry je doprovodný komix. Za 5$ si můžete zakoupit první epizodu, nebo aspoň vyzkoušejte demo, přestože třeba plošinovkám zrovna neholdujete.

[View with PicLens]

123►

Sdílet/Email

The Misadventures of P.B. Winterbottom…aneb Nepříhody pana Zimozadka jsou velmi zajímavou záležitostí s velmi krkolomným názvem. Zpočátku jsem měl problém si ho zapamatovat, ale po dohrání si ho vybavím i kdyby mě o půlnoci vuvuzelou budili. A proč jsem z této logické hry s vizáží němého filmu tak nadšen? To se za moment dozvíte.

Byl rok 2008 a v nominacích IGF na nejlepší studentskou hru se objevila právě The Misadventures of P. B. Winterbottom. V té době to byl spíše souhrn různých herních mechanik, pohrávajících si s vytvářením klonů vaší postavy. Tým The Odd Gentlemen, který za projektem stál, dostal hned nabídky od spousty herních vydavatelů. A spousta jich byla odmítnuta. Jediní, kdo nabídli vývojářům volné ruce při vývoji, byli 2K Play (vydávající málo známé casual hříčky). Slovo dalo slovo, vydavatel peníze a rady do začátku a ze studentů se stali vývojáři.

Po dvou letech tu máme hotovou hru na PC a XBLA. Za ty dva roky doznala opravdu velkých změn: je uhlazená, velmi stylová a voní po koláči (o něm za chvíli). Herní mechaniky dozrály a celé to získalo takový profesionální dojem, zároveň se podařilo zachovat hravost a nadšení nezávislé scény. A nyní už k samotné hře.

Jak lstivý Winterbottom k cestování časem přišel

Hlavní postava, mazaný lump P. B. Winterbottom, trpí nezvladatelnou chutí na koláče všeho druhu. Žádné pekařství před ním není bezpečné – po jeho tajné návštěvě vždy zbudou jen prázdné regály. Jeho cílem je najít a zkonzumovat všechny koláče až do posledního. Jedné noci však narazí na jeden koláč speciální, který se sníst jen tak nenechá. Winterbottom ho dlouho pronásleduje, až narazí na jakýsi portál. Cestou zapálí pekárnu, zničí vodojem a kdoví co ještě. On se ale nezastaví před ničím, a tak skočí do portálu za koláčem. Tím získá schopnost nahrávat své pohyby a vytvářet tak kopie své vlastní osoby.

První věc, která se mi vybavila po začátku hry, byl Braid. Od hlavního menu po hrátky s prostorem a časem, nemohl jsem na něj zapomenout. Tím nechci autory obvinit z nějakého sprostého plagiátorství, zkrátka jsem měl ze hry podobný pocit, a to velmi kladný. Takže pokud jste si Braid užili tak jako já, je velká šance, že vám starý darebák Winterbottom přijde k chuti.

Jak jsem už srovnáním s Braidem nastínil, The Misadventures of P. B. Winterbottom je dvourozměrná plošinovka s časoprostorovými problémy. Pokud nevíte, co to plošinovka je, nebo vám skákání s panáčkem nejde, pak se s touto hrou budete spíš trápit. Plachtění na paraplíčku už je vyšší dívčí a nemuselo by vám to jít. Pokud se nevyznáte v čase ani prostoru, pak se s touto hrou budete taky trápit. Sesynchronizovat svá alternativní já vyžaduje trochu přemýšlení a důvtipu. Ale nebojte, hra vám to všechno vysvětlí.

A tak šel on se sebou samými sníst všechny koláče na světě

Každá úroveň je hádankou sama o sobě. S mlsným Winterbottomem a jeho klony máte za úkol posbírat všechny koláče na obrazovce. Na začátku jen běháte a plachtíte na paraplíčku, to aby vás hra hned nezahltila. Následuje vytváření dvojníků, kteří dokola vykonávají činnosti, které jste jim nahráli. Můžete je nechat jen tak běhat nebo spouštět páky, odpálit je vaším deštníkem nebo se nechat odpálit od nich, skočit jim na klobouk abyste dosáhli výš a tak dále. Na všechny fígle si však musíte přijít sami. Technicky je to zvládnuté na jedničku, a tak nahraní parťáci pracují přesně tak, jak byste čekali. První úrovně bez partnerů jsou na oplátku dobře naskriptované, následuje několik dalších světů, ve kterých už se budete zabývat nahráváním správných akcí. Přibývají časové limity, dvojníci, kterých se nesmíte dotknout, koláče, které můžou sbírat jen vaše kopie, atd. Ke konci dojde například na synchronizovanou akci šestnácti dvojníků, a vidět něco takového v pohybu je vážně koncert. A nebojte, není to tak složité jak to zní.

Obtížnost příjemně roste, mechaniky se obměňují a když se vám podaří se někde zaseknout, můžete se vrhnout na bonusové levely na čas a maximální počet vašich dvojníků. Kdo to s těmi rekordy myslí vážně, určitě ocení detailní tabulky nejrychlejších koláčožroutů. Já osobně jsem si bonusové levely nechal až na konec, při hraní jsem na ně neměl náladu. Ze začátku byly takové neuchopitelné a já měl plnou hlavu hlavní linky.

Design jednotlivých úrovní se mi líbil, někdy máte možnost zapojit kreativní myšlení a vyřešit si level po svém, i když to třeba nebude nejlepší. Některé úrovně jsou však založené na jednom fíglu a moc prostoru pro jiný postup nedostanete. Časem se zvyšují nároky na přesné ovládání postavy a načasování jednotlivých pohybů. Všechno se dá rozumně zvládnout, pokud vám někde nejde správně přeskočit nebo se někam nevejdete, pak se stačí chvíli zamyslet. Často existuje elegantní řešení, jak obrazovku vyřešit s vynaložením minimálního úsilí, a dá se na něj přijít hlavou. Spoustu levelů vyřešíte na první pokus, stačí koukat kolem sebe a detaily doladíte za běhu. Asi třikrát jsem se zasekl na delší dobu, ale drtivou většinu hry jsem se dobře bavil. Herní doba mimochodem trvala okolo čtyřech až pěti hodin hlavní linky plus dalších pár hodin s bonusovými úrovněmi, pokud na ně budete mít nervy.

Nejlepší barva je černobílá

Doteď jsem rozebíral herní mechaniky, ale neměl bych zapomenout na další přednost hry, a tou je kouzelná a zároveň groteskní stylizace. Až na pár výjimek je celá hra černobílá (či hnědobílá) ve stylu němých filmů. Hlavní postavě bizarnost upřít nelze, vysoký klobouk a šišatá hlava spolu s cupitavou chůzí dělají své. Co se obrazovek týče, věž s hodinami, noční město i např. hořící pekárna své nepopiratelné kouzlo mají, ani nočnímu městu nechybí atmosféra. Výrazné motivy prvních úrovní občas ustoupí monotónnějším kanálům a divadelní scéně nebo abstraktnějším místům, hra si ale svůj styl drží. Překvapila mě taky propracovanost jednotlivých lokací – mráčky plují, mlha se plazí městem, hvězdičky blikají a voda se vlní.

Nahrávací obrazovky vyplňují kreslené obrázky s často vtipnými verši, které někdy posouvají kupředu děj, jindy jsou tam jen na ozdobu. Kdo umí anglicky, při čtení se pobaví a pousměje. Napsal jsem sice děj, ale nečekejte žádné zvraty nebo konspirace. Je to jen takové obhájení speciálních schopností a meziúrovňové lepidlo – k vlastnímu hraní není jeho znalost moc důležitá.

Hudba přesně vyhovuje ladění hry (dala by se zařadit do jazzu), k slyšení jsou předělávky známějších skladeb i vlastní témata. Na jedné obrazovce hraje ve smyčce jediná skladba, a přestože to je zajímavá hudba, tak po dvaceti minutách přemýšlení vám buď půjde hlava kolem, a nebo budete hudbu úspěšně ignorovat. Já jsem se na delší dobu zasekl jen párkrát, takže jsem zvuk vypínat nemusel. Přesto budete po dohrání znát soundtrack velmi dobře.

Resumé

A jak to funguje všechno dohromady? Výtečně. Můj mozek velikosti planety nebyl už dlouho tak příjemně zaměstnán. Hra mě chytla svým humorem a originálními hádankami a já hltal další a další obrazovky, dokud jsem neviděl závěrečné titulky. Posledním faktorem se stává cena, kde PC verzi seženete na Steamu za lidovou stovku, a podle mě za ní dostanete opravdu zajímavý a kvalitní materiál. Milovníci logických her, neváhejte!

Sdílet/Email