Už je to tady zase. Jeden chytrolín se chtěl zviditelnit a tak se opřel do videoher a hráčů opravdu nepěkným přirovnáním. O tom, že hraní videoher může u lidí vyvolat závislost, ví každý logicky uvažující člověk. Závislost je totiž možné si vytvořit prakticky na všem. Jenže Steve Pope, britský terapeut řekl rádiu BBC, že dvouhodinové hraní má na člověka stejný vliv, jako když si dá lajnu kokainu. Kdybych tohle měl vztáhnout na sebe, pak za svojí hráčskou kariéru jsem vyšňupal dobrých pár kilometrů bílého prášku.
Steve Pope, terapeut: „Dvě hodiny hraní na „herní stanici“ se rovnají lajně kokainu co se pocitů v mozku týče. Videohry jsou tichý zabiják této generace. [...] Závislost na hraní her může vést až k násilí, kdy [hráči] mohou svojí herní fantazii přenést až do reality.“
Přirovnání závislosti na hrách k závislosti na kokainu, či lépe řečeno přirovnání vlivu her na lidskou mysl k účinku kokainu, je velmi odvážné a pro hráče až urážlivé. Rozdíl mezi kokainem a hrami je až příliš velký na to, aby mohl kdokoliv takové prohlášení brát vážně. Já hraju hry, protože mě baví a ne, protože musím. To je hlavní rozdíl mezi drogově závislým, který jakmile do toho spadne, musí v pravidelných dávkách svojí závislost uspokojit. Hráč jako já klidně odjede na týden na dovolenou bez počítače a nemá s tím žádný problém. Tohle drogově závislý nedokáže. Navíc je zde zcela zásadní rozdíl ve vlivu drogy jakou je kokain na zdravotní stav a to nejenom psychický, ale také fyzický.
Drogově závislého poznáte na první pohled díky celé řadě viditelných příznaků. Ale neviděl jsem ještě žádného hráče, který by se třásl, potil se, měl halucinace a byl agresivní, přičemž by se dožadoval své dávky Maria. Kokain je nebezpečný už ze své podstaty, kdežto hry mohou být nebezpečné až řekněme při nesprávném či nadměrném „užívání“. A to ještě jen u mizivé části videoherního publika, které může trpět nějakou skrytou psychickou poruchou, která je během hraní her aktivována. Víc bych v tom nehledal.
Steve Pope: „[...] … když rodiče půjdou za dětmi a seberou jim ovladač z ruky, tak děti budou reagovat úplně stejně jako alkoholik, kterému se pokusíte sebrat chlast – to je děsivé.“
Nepopírám, že hraní her je do jisté míry fyzicky i psychicky vyčerpávající, že může vést k agresivitě či násilí, ale takových případů je naprosté minimum. Pokud někdo hraje extrémně dlouho každý den, pak je jasné, že to na něj bude mít vliv a výsledkem nebudou samé jedničky či zlato na Olympiádě. Stejně tak je to ale se vším ostatním, s jídlem, pitím, jinou formou zábavy ale i sportem. Všeho by mělo být s mírou. Důležitou roli také hrají samotní rodiče, kteří pokud svému dítěti věnují dostatek pozornosti a ukáží mu zdravější alternativu trávení volného času, než je hraní her (sport, příroda, cestování, knihy), pak by mělo být všechno v pořádku.
A teď mě s dovolením omluvte, musím si jít šlehnout Bad Company 2…
Loading ...
