Herních časopisů jsem se načetl docela dost a v drtivé většině to bylo Score, které mě před pár lety doprovázelo cestou do školy a zpět. První číslo bylo tuším 52. a poslední 170., takže pár let jsem si s tímhle „našim, vašim, jejich ne nejhravějším časopisem“ užil. Pak jsem na chvíli zkusil Gamestar a nakonec Doupě, které skončilo dříve, než se mohlo pořádně rozjet. O Level jsem nikdy zájem neměl a koukal na něj s despektem, už ani nevím proč. Ale to je jako se ptát fanouška Sparty, proč nefandí Slávii, že?
Po několika letech bez papírového časopisu jsem si uvědomil, že pomalu ale jistě přestávám číst velké články o hrách zahrnující dojmy, preview, ale i recenze. Internet sice nabízí neomezené zdroje informací, ale právě tento komfort není v mých silách využívat. Čtení článků na počítači se pro mě stalo utrpením jednak kvůli fyzicky náročnější poloze v sedě a také kvůli neosobnímu pocitu čtení jednou na tamtom serveru a podruhé na jiném. Chybí mi kontinuální vztah se zdrojem informací. Zkrátka a dobře, na internetu nemám jeden oblíbený zdroj herních zpráv, recenzí či preview. Mám jich více a právě kvůli tomu se nemohu věnovat všem tak poctivě a intenzivně, abych si k nim vybudoval nějaký vztah.
Rozhodl jsem se proto, že znovu začnu odebírat herní papírák. Jak se ale říká, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš a proto padla volba na britský PC Gamer. Zahraniční magazín jsem zvolil z jednoho prostého důvodu – spojit zábavné s užitečným. Ne že bych se při čtení učil nová slovíčka (nečtu se slovníkem v ruce, že), ale přeci jen jako udržovací trénink to není špatné. Od října jsem se tedy stal hrdým majitelem „Nejlepšího magazínu o PC hrách na světě.“
PC Gamer o Minecraft, č. 220:
„The first thing you see is a scene no one else playing the game has ever set eyes on.“
Po šesti číslech mohu s klidným svědomím prohlásit, že PC Gamer je někde úplně jinde, než jsou naše tuzemské magazíny. V první řadě je to magazín zaměřený jen a pouze na PC hry, což už je podle názvu jasné i těm vzadu. Díky tomu mají autoři časopisu mnohem větší prostor pro psaní o těch nejlepších hrách na světě (konzolisté prominou) a zároveň se věnují i těm nejvíc indie projektům. Tak třeba o Minecraftu je pomalu v každém čísle alespoň jeden článek a možná někoho překvapí (někoho zase ne), že právě tahle hra si vysloužila absolutorium v TOP 10 her za rok 2010 dle PC Gameru.
Obsahově je časopis docela konzervativní, ale díky tomu je velmi přehledný. Na začátku najdete různé zajímavosti, krátké newsky, objevy, exkluzivní zprávy či šuškandy (výborný je článek The Spy). Pak přichází na řadu moje oblíbená rubrika Face Off, kde dva autoři obhajují svůj názor na dané téma (Mikrotransakce v TF2 ano, ne? atd.). Dále se objevují první dojmy, preview, hands-on dojmy a rozhovory. V této části časopisu se PC Gamer většinou detailněji věnuje jedné hře. Napíše na ní dojmy či preview a poté přidá obsáhlý článek o vývojářích, historii hry či nějaké téma, které se k dané hře váže. Teď možná někoho budu šokovat, ale zhruba v půlce časopisu se objevuje rubrika dopisy. A víte co, je to skvělé odlehčení od velkých článků a nemusíte při tom listovat dozadu. Až pak se objevují recenze a návody. U dopisů se ještě trochu pozastavím. V PC Gameru se často otiskují dopisy, které se netýkají samotného časopisu, ale jsou to zážitky čtenářů. V jednom dopise si čtenář postesknul nad kurzem herního designu, který ho stál 3000 liber, ale nic se v něm nenaučil. V jiném zase čtenář nadává na dnešní bezduché střílečky a vzpomíná na staré dobré hry z let minulých. Jak je vidět, dopisy nemusí být jen o oslavování/kritice redakce či otázkách budoucího obsahu.
PC Gamer o Homefront, č. 221:
„At least in this scenario, the US military is too weak to say ‘Hoo-ah’ and tell me to ‘Stay frosty’.“
Nakonec přichází skvělá rubriku Extra life s množstvím zajímavých módů, indie her a freeware her doplněné o podrubriku Now playing, kde vybraní autoři (pokaždé někdo jiný) píší o svých herních zážitcích z poslední doby. Nejlepší na tom je, že autoři často hrají hry prověřené časem nebo jen tak blbnou u freewarovek. Nejnovější pecky tak zdaleka nehrají první housle. Zmíním X-Wing, Spy Party, Multiwinia, Super Crate Box, Flashpoint, Unreal atd. Často se tak dozvíte o skvělých hrách, kterým by se v našich časopisech nevěnoval ani znak. Nostalgicky působí rubrika Reinstall, ve které vždy jeden autor vášnivě píše o starší hře, kterou znovu rozjel. Perfektní. Úplně nakonec se objevuje hardware.
Po lehce seznamovacím úvodu s časopisem přejdu k jádru tohoto článku. Hlavní důvod, proč pasuji PC Gamer na krále herních magazínů je prostý pocit, že se čte mnohem lépe než vše, čím jsem kdy listoval. První, čeho si při čtení všimnete, je absence výrazu „my“. Od preview až po recenze je autor článku tím, kdo prezentuje a obhajuje své názory. V našich časopisech a webových magazínech se naopak uplatňuje styl psaní „za celou redakci“. To ale nedává smysl. U dojmů ze hry bych to ještě pochopil, ale u recenzí? Nebo snad věříte, že recenzovanou hru si zahraje celá redakce, která si pak večer sedne a pečlivě hru propere u piva? Určitě se najdou takové skvosty, ale většinu her hraje/recenzuje jen jediný člověk, tak nevidím jediný důvod, proč by se v textu mělo vyskytovat falešné „my tady v redakci“. Zvláště u některých slabších her to působí minimálně úsměvně (recenze Jekyll and Hyde, Score 200: „S ohledem na námět, který v nás pochopitelně vyvolal zdravá očekávání, jsme tedy německým pokusem upravit slavný příběh o rozdvojené osobnosti zklamáni.“). Bohužel v množném čísle jsou právě např. ve Score psány vlastně všechny články a to je podle mě špatně.
PC Gamer o Shogun 2, č. 222:
„The AI has it in for me. I’m not even kidding. It has comprehensively taken me to the cleaners.“
Možná je to jen detail říkáte si, ale právě tohle je jedna z věcí, která mi u našich magazínů brání najít si svého oblíbeného redaktora, když vlastně jeden stejný názor má celá redakce. Je to i docela problém co se důvěryhodnosti článku týče, protože se z něj vytrácí subjektivnost a unikátnost. Tím se dostávám k dalšímu plusu PC Gameru a tím je schopnost každého autora věrohodně, přirozeně a subjektivně podat informaci. Naše časopisy samozřejmě nemohou mít tolik exkluzivních informací o hrách, takže z větší části jen papouškují to, co už někde bylo napsáno, přesto se máme ještě hodně co učit. Proto nemám rád česká preview a dojmy z her. Jsou to jen překlady většinou anglických článků, čtou se velmi nepřirozeně, nemají šmrnc a jen zřídka si autor dovolí prezentovat vlastní názor na věc.
PC Gamer tu možnost má a proto jsou dojmy z her psané až dokumentárním stylem, kdy autor popisuje to, co při předváděčce či hands-on dojmech zažil včetně detailů. Zároveň k tomu přidá zajímavosti o studiu, nějaký rozhovůrek nebo vtípky co si vývojáři povídají mezi sebou, když zrovna redaktor dostává na prdel v ukázkové hře multiplayeru Crysis 2 a to je pak počteníčko. Jako by tam čtenář byl s ním. Pravidelně se v PC Gameru objevují velké články o hrách, na které redakce nedá dopustit. Od Team Fortress 2 přes EVE Online, WoW, StarCraft II až po Minecraft se redaktoři vypisují o svých zážitcích, úspěších a porážkách. Pozoruhodné na tom je, že celou řadu z těchto her jsem v životě nehrál a ani žánrově ke mně nesedí a přesto tyto články hltám jako horké maliny. Jsou totiž více než jen popisem herních zážitků – je to pohled do duše každého opravdového hráče. Je to jako číst deník, který se s každým číslem obměňuje. To je věc, která opět u nás chybí. Čeští redaktoři jakoby ani neměli své oblíbené hry. Potom to vypadá tak, že český herní novinář působí jen jako překladatel zahraničních textů, který si čas od času zarecenzuje nějakou tu hru, která je zrovna in, ale že by byl opravdovým herním nadšencem a odborníkem svého řemesla, to se dá jen stěží uvěřit. Totální zapálení pro hry je také vidět v rubrice Network, kde se objevují newsky ze všech možných multiplayerových her, kde PC Gamer provozuje vlastní servery a není problém na nich při hraní narazit na někoho z redakce. To se cení.
PC Gamer o Deus Ex: Human Revolution, č. 223:
„They designed Human Revolution with an imaginary asshole at their shoulder.“
Autoři z PC Gameru v každém článku prokazují neuvěřitelnou znalost dané hry/tématu, píší o ní s nefalšovaných nadšením/zklamáním a nejdou daleko pro slova jak chvály, tak i tvrdé kritiky. Je to dáno také tím, že se věnují čistě a jen pro ně (i pro mě) nejlepší herní platformě, tedy PC. Konzole vůbec neřeší. Proč také, když je PC scéna tak bohatým zdrojem celé řady skvělých a inovativních her. Pokud máte našich Levelů a Score už plné zuby, nebaví vás číst články, které jsou si podobné jako vejce vejci a které nemají přidanou hodnotu, určitě byste měli o PC Gameru uvažovat. Podmínkou je znalost anglického jazyka, který je sice v článcích často bohatý na ne příliš známá slovíčka, přesto v celkovém kontextu to není nic nepřekonatelného. Však se podívejte na jejich web, zkuste pročíst pár článků a uvidíte, jak vám vyhovují. Cena ročního předplatného je 77 liber, což při dnešním výhodném kurzu činí přibližně 2200 Kč. Za tu cenu získáte 13 čísel (Vánoční extra vydání navíc) PC Gameru s krásnou obálkou bez popisků (jen pro předplatitele) obsahující 130 stran velmi čtivého (a často exkluzivního) obsahu a 9GB DVD s demíčky, freeware, mody, videi, ovladači atd. Pro ty, kteří si herní magazíny kupují výhradně kvůli plným hrám mám špatnou zprávu, v PC Gameru žádnou nenajdete. Při dnešních cenách her a různých slevách to ale vůbec nevadí. Kvalita tohoto časopisu tkví v jeho textovém obsahu, který o několik Levelů překonává naše nejvyšší Score.
Loading ...
