Hned na začátek vám prozradím jednu tvrdou pravdu: tahle hra je tak špatná, jak jen hra v této době může být. Má ošklivou grafiku, mizerný příběh, jednotvárnou hratelnost a celá působí jako kdyby chtěla soutěžit o nejhorší českou hru všech dob. Až mám z toho pocit, že místo Půl kila mletýho se měla jmenovat Půl kila vymletýho. Někdo si totiž dal setsakramentsky záležet na tom, aby udělal mimořádně béčkovou hru, která to nakonec zachraňuje svým svérázným humorem.
Celou recenzi doprovází úryvky z herního manuálu, který je asi tím nejlepším, co jsem měl tu čest kdy pročítat. Nejenže skutečně plní svojí funkci Polní příručky, ke které je přiložena hyperrealistická vojenská simulace na počutač, ale také dokáže pobavit svým svérázným humorem. Pokud máte rádi černo černý britský humor, pak s klidem mohu prohlásit, že tento černo černý český humor si zamilujete. Za tímto manuálem údajně stojí Tlamiczka (nebo chcete-li dle manuálu zvl. agent Nikola Bornová) a já jí za to tleskám.
Z manuálu: Snake City je místo, kam byste určitě nechtěli na dovolenou. Je plné debilních vidláků, co nedokážou rozložit a složit M12 pod 2 minuty 30 vteřin, čímž jsou pro mě co? Mrtví!
Na oficiální stránce Centauri Production se o hře píše následující: Propracovaný příběh plný zvratů v němž jde o napravení nespravedlnosti, lásku, a dokonce i záchranu celého města. V reálu je příběh jednoduchý jako zpočítání 1+1 na kalkulačce a ke zvratům dochází jen díky zvrácenému humoru tvůrců, kteří vás posílají plnit jeden úkol hned několikrát, protože postavy ve hře trpí různými vadami paměti, demencí či se vyjadřují velmi nesrozumitelně. Pokud to ve fázi, kdy si poprvé řeknete CTKJ? (Co to kurv* je?) nezabalíte, pak vydržíte snad dohrát celou hru s tím, že CTKJ? řeknete ještě nejméně desetkrát.
Z manuálu: Po spuštění simulace ze Snake City se vám na monitorovacím zařízení zobrazí spousta malých barevných udělátek. Udělátka se strefují elektronickým MAUSEREM. Máničky tomu říkají myš nebo dokonce mouse, ale my na tyhle kravinky nejsme zvědaví.
Milovníkům Horkého léta anebo Žhavého léta 3 a ½ zvláštnost této hry nebude cizí, protože s hlavní postavou Johnnyho Majera nebo-li MJ (čti Emžej) se setkali již dříve a ví, o čem mluvím. Zde se budete snažit o záchranu své milé a vedle toho samozřejmě také o záchranu města Snake City, které se díky zelené mlze profesora Hoffmana Vangeleho změnilo na zombíky ovládané území. V tom vám budou pomáhat přeživší lidé, kterých není moc, ale svojí demencí vydají za celé město. Dokonce i hlavní hrdina (vy) má problém udržet nervy na uzdě, když se baví s některým človíčkem. Rozhovory typu: „Ukaž jazyk.“ „Proč?“ „Abych věděl, že nejsi zombík.“ „Ale zombíci mají také jazyk.“ „Ukaž jazyk.“ „Co!?!“, jsou na denním pořádku a docela často jsem uvažoval nad tím, jestli tvůrce dialogů byl při jejich psaní příčetný, nebo zda-li má opravdu přirozenou schopnost lidi naštvat a zároveň rozesmát.
Z manuálu: Půl kila mletýho poběží i na starších strojích, klidně i na nějakém vyřazeném dovozu z Číny.
Dále se na oficiální stránce o hře píše toto: Souboje s rozmanitě navrženými bossy, ale i zástupy nemrtvých protivníků. To druhé sedí jako poklička na hrnec a zástupy nemrtvých nemají konce. Za jejich zabití získáváte prašule, které můžete utratit v automatech na munici a zdraví. Co se bossů týče, ti nejsou vůbec rozmanitý z jednoho prostého důvodu – ve hře je pouze jeden a tím je profesor Vangele na samotném konci hry. Než se tam dostanete, uplyne zhruba 5 hodin mučivě stereotypního plnění úkolů, kdy dobrou půlku hry strávíte ježděním ve špatně ovladatelném autě napříč pustou pouští. Přesuny z místa na místo jsou doslova ubíjející a ve hře nemají žádný praktický význam. Je sice pravda, že sem tam jsou okořeněné o nějakou honičku či závod na čas, ale i tak je jízda autem děsně otravná. Navíc v případě, že svého Červeného sršána někde potlučete a vydáte se bez jeho opravení na závod, můžete zapomenout na zdárný dojezd. Problém je v tom, že napůl rozbité auto jede zhruba rychlostí rychlíku ČD z Č. Budějovic do Brna, což je nějakých 55 km/h. Po cestě sice můžete sbírat opravárenské klíče, ale než se k nim dostanete, tak na startu ztratíte tolik, že to stejně nestihnete. Díky autosavům hned na startu závodu máte po ptákách a musíte tak sáhnout po ještě starší uložené pozici, opravit auto, většinou zdlouhavě přejet půlku mapy zpátky na start a znovu rozjet závod. Šílené.
Z manuálu: Udělátka na monitoru – Odborníci tomu říkají jůzr intrfejs, ale my si tu nebudeme hrát na žádné vědátory. Pro nás to jsou udělátka. Pozorně si následující fotografii a text prohlédněte, protože druhou šanci už nedostanete. Tahle příručka musí být ihned po přečtení zničena, nejlépe pomocí napalmu.
Jedinou motivací tak zůstávají úsměvné dialogy, kdy se člověk chtě nechtě musí smát. Celý příběh je vyprávěn retrospektivně z úst generála Fernandéze, který ukazuje obrázky a video na tiskovce novinářům. Sám působí dost zmateně, často říká zcestné informace, které neodpovídají dění na promítačce za jeho zády a díky tomu jsou tyto pasáže hry tím veselejším, co hra nabízí. V tomto ohledu mohu s klidem prohlásit, že reklamní věta na stránkách hry „scény „za oponou“, doplňují příběh a vnáší do hry svébytný humor“ je skutečně pravdivá. Konečně alespoň něco.
Při pohled na zbraňový arzenál nevím, jestli mám brečet anebo se tvářit, že je dostačující. Základní zbraní je baseballová pálka, kterou při správném nápřahu a úhlu švihu doslova odpálíte zombíka se slovy homerun, za který získáte ještě pár kaček navíc. Chvíli je to zábavné, ale pak už to celkem nudí. Postupně se Emžejovi do ruky dostane ještě stříbrný šestiraňák (pistole), brokovnice The King, kterou nabíjí švihem zápěstí jako Terminátor, kuše na veverky (se zoomem) a dynamit. Tento mega ultra ničiví arzenál využijete proti těmto mega ultra hnusným a do morku kostí prožraným zombíkům. Základním fujtajblem je zombík Dělnas, který vás na životě ohrožuje jen když je ve výrazné přesile. Pak zde máme trvanlivějšího pana Řezníka házícího své pracovní náčiní na dálku. Páchnoucí Smraďoch je dalším typem zombie, která toho vydrží zdaleka nejvíce. Předposledním nemrtvým je Mafián se samopalem v ruce a jeho zmenšený bratříček. Třešničkou na dortu je Povolávač, který jak jinak než oživuje již zabité zombíky. Na toho si dávejte majzla a berte jej jako prioritní cíl.
Z manuálu: Pozor, pokud s vámi bude chtít interagovat komunista, okamžitě jeho polohu nahlašte do rádia a zmizte – na místě provedeme kobercové bombardování. Ty mrchy jsou odolnější než zombie.
Jakmile se vypořádáte s několika stovkami zombíků, projezdíte několik nádrží benzínu (bez tankování) napříč pustinou, poklábosíte asi s desítkou zemědělců, budižkničemů, vydláků a jiných sedláků, splníte pár na konec úplně zbytečných úkolů, tak se dostanete na závěr k souboji s bossem. Jeho vyřízení je otázkou pár minut. Jako třešnička na zkaženém dortu je úplně poslední závod s časem, kdy jsem myslel, že tvůrcům hry pošlu nějakého trojského koníka mailem. Zde se opět objevuje potíž s rozbitým autem, které jestliže necháte před soubojem s bossem na nějakém nevhodném místě, budete překvapeni, jak je poškozené. Zombíci totiž na něj útočí a jelikož při souboji s bossem nemáte čas se o auto starat, objevíte se následně hned na startu závodu a musíte se modlit, aby auto zůstalo nepoškozené. Poslední závod vyžaduje výkonný motor nejen kvůli skokům, ale také kvůli překážkám, které se na cestě objevují. Musím říct, že v této konečné fázi hry mi zešedivěl nejeden vlas.
Z manuálu: Navštivte Snake City! Ochutnávka sýrů – můžete se zúčastnit ochutnávky stoletých sýrů od dědy Syrečka, heslo tohoto ročníku je „Vypij první!“
Resumé
Půl kila mletýho je tak nějak strašně špatně udělanou hrou, která trpí množstvím bugů (především grafických), které jsem ani nezmiňoval, protože to není hlavní problém hry. Hlavními problémy jsou celkově slabé tempo, malá propracovanost, jednotvárné úkoly, stereotypní hratelnost, nudné souboje, nuda, nuda a zase nuda. Jediným světlým bodem je již několikrát zmiňovaný humor, který ale nedokáže oslovit každého, protože postrádá chytré pointy. Humor je to skutečně zvláštní. Balancuje na hranici černého humoru a nelogických nesmyslů, kterým se člověk musí smát už kvůli tomu jak jsou absurdní. Z toho důvodu si také nejsem jistý, pro koho je vlastně hra určená. Osobně bych se ji nebál dát svému dítěti, protože rozlišení, co je ve hře zlo a co dobro, je naprosto jasné. Brutalitou hra také neoplývá tak explicitně jako třeba série GTA nebo jiné third-person akce. Tahle hra je zabalená do dětského hávu, je jednoduchá na pochopení ovládacích mechanismů, ale humorem je pro dětský mozeček příliš nelogická, nepochopitelná a vyvedená ad absurdum. Proto nevím, jakému publiku touto hrou autoři slouží. Pro dospěláka je to zase příliš laciná hra zaostávající o mílové kroky pozadu za svými velkými konkurenty. Půl kila mletýho tak pro mě osobně nepasuje do žádné stupnice a nevím kam ji zařadit. Možná přesně tohoto výsledku chtěli autoři dosáhnout a pokud ano, pak se jim to povedlo. Otázkou tak zůstává, kdo to bude (a dobrovolně chce) hrát?
Loading ...
Pingback: » To nejlepší z Fake Everestu za rok 2010 Fake EVERest