Také máte jako já plné zuby rádoby realistických stříleček s rádoby emotivním příběhem ve fiktivním konfliktu, který se nás sice zatím netýká, ale jednou by mohl? Nebo sci-fi akcí, ve kterých mimozemšťané představují větší hrozbu než naše vládní garnitura? Už toho bylo dost, nemyslíte? Nyní přichází starý dobrý Duke, který po patnáctileté odmlce má určitě stávající herní scéně co říct. Joker z Batmana by ke stavu současného žánru FPS mohl klidně říct: „Why so serious?“
Nebýt absurdně brutálního Bulletstorm, tak bych si myslel, že tvůrci her by nejraději zažili třetí světovou válku, aby měli z čeho čerpat náměty na svá příliš vážná díla. Hravost, vtip a nadsázka už se v žánru 3D akcí (ano, tak se dříve říkalo střílečkám z pohledu vlastních očí) prakticky nevidí. Odreagovat se u střílečky už není zdaleka tak jednoduché, jako dřív. Proto čím dál častěji dávám přednost multiplayerovým radovánkám, kde nejsem zatěžován vážnými příběhovými epizodkami, které v lepším případě vedou ke krátkému zamyšlení, v horším (a častějším) případě jen ruší a zdržují od hraní. Když se podíváme na poslední přírůstky do žánru FPS, vidíme jeden válečný konflikt za druhým. Válčíme s emzáky, s Talibanem, s Koreou a prý se u toho skvěle bavíme. Graficky spektakulární Crysis 2 ve zdevastovaném New Yorku navzdory maximálnímu úsilí tvůrců působí prázdně a sterilně. Díky co možná nejrealističtější grafice se právě u těchto her objevují nedostatky, kterých jsme si u starších pixelovatých klasik nikdy nevšímali. Ať už se jednalo o Doomy, Quaky, Bloody, Shadow Warriory či Duke Nukem 3D, tak ve všech těchto hrách se nikdy vážnost situace nestavila do cesty hratelnosti. Stačil dobře udělaný základní koncept a o zbytek se postarala naše představivost.
Dnešní FPSky jsou příliš konkrétní, příliš vypočítavé, příliš vyumělkované a vážné na to, aby se u nich člověk bavil s úsměvem na tváři. Zábavu mám odjakživa spojenou s radostí a smíchem. Usmíváte se snad při hraní Crysis 2, Medal of Honor nebo Homefront? A teď myslím úsměv štěstí a radosti, nikoliv jako reakci na vtip. Ne. Co nás teda vlastně na těchto hrách baví? Je to hratelnost nebo spíše vizuální zpracování a očekávání nových spektakulárních momentů a „srdceryvných“ scén? Myslím si, že spíše to druhé. Často se setkávám s tím, že hru hraji právě jenom kvůli tomu očekávání, co bude dál. Co lepšího, většího, filmovějšího bude dál a samotnou hratelnost beru spíše jako něco, co musím přetrpět než se dostanu k dalšímu filmečku. Drtivá většina doprovodných animací a příběhových rozhovorů jsou si v těchto hrách podobné jako vejce vejci. Jsou to vlastně stále stejné fráze odehrávající se v trochu jiných kulisách. Nejhorší na tom je, že tím jak jsou stejně nudné, tak je člověk jedním uchem pustí dovnitř a druhým okamžitě ven. Příběh a hlavně atmosféra těchto her pak splývá dohromady a člověk si pak jenom vzpomene na grafickou stránku hry. Zůstane jen mlžná pachuť ve stylu Jó Crysis 2, tam se nějak válčilo proti emzákům v New Yorku, docela to ušlo.
Zkrátka a dobře, těchto obehraných témat v FPSkách už mám po krk. Nezajímají mě a nijak na mě nepůsobí. Hraní těchto her je jako poslouchání frajera, který neustále dokola vypráví tu samou historku o tom, jak ho zavalila lavina. Sem tam si něco pokaždé přidá, ale jinak je to pořád Pavel Liška. Jak ale ukázal Portal 1, 2, jde to i jinak. Namísto běžných keců, kterého nikoho nezajímají, protože s nimi zkrátka nejde nijak dále pracovat, vložilo Valve do hry humor. A nutno podotknout, že se jedná o chytrý humor s prvky černého humoru. U toho už se musí trochu přemýšlet a hráč je tím pádem vtažen do hry dvojnásob. Není to o tom, že se nutně musíte popadat za břicho, ale stačí pár chytrých vět, nepřímých vtípků a člověk se hned cítí jako…člověk. Blížící se Duke Nukem Forever nemá asi šanci aspirovat na nejlepší hru roku a možná to bude propadák, ale bude mít svůj nezaměnitelný styl, svůj humor, což se cení víc než ten nejlepší engine na světě. Už se těším, jak si sednu do křesla, otevřu lahváče a nechám na sebe působit desítky interaktivních vtipů. Právě v bláznivé interaktivitě tkví síla nového Duka. Tam, kde nás ostatní hry šoupnou do poslední řady ve stylu Tak a teď nic nedělej a koukej na ten naskriptovaný mega výbuch, tak Duke nás naopak natlačí do centra akce a nechá nás vychutnat (a zahrát) si všechny ty drobné detaily a ptákoviny.
Žánr FPS se v poslední době drží myšlenky, že když se to hraje z pohledu první osoby, tak to nutně musí být realistické. Realistická grafika, realistické zvuky, realistický pohyb, vše je jak když se podívám teď z okna. Tím pádem chybí prostor pro představivost, pro absurdno, pro hravost. A proč sakra když jsou ty hry tak realistické tak stále v drtivé většině z nich granátem neuděláte díru do země? Právě proto mi tyhle hry vadí. Tváří se jako realistické, ale k realitě mají pořád daleko. Zábavných, praštěných a absurdních stříleček je čím dál méně. Chystaný Serious Sam 3 také přechází k realistické grafice a tím u mě ztrácí své kouzlo. Další Painkiller už zřejmě světlo světa nespatří. Budoucnost žánru FPS vypadá jako jedna velká válečná zóna. Je zde samozřejmě celá řada vyjímek jako Deus Ex: Human Revolution či Prey 2, ale ty tak trochu definují vlastní žánr a nespadají do kategorie klasických lineárních stříleček.
Odpověď na otázku v názvu článku se tedy přímo nabízí, ale nejsem tak staromódní, abych na ní odpověděl jednoznačně ano. Spasitel žánru nový Duke nejspíš nebude, na to je příliš old-school. To ale neznamená, že si jej nevychutnám se vším všudy. Jestli to bude hodně špatný není ani tak důležité. Jedno vím ale jistě. Duke Nukem Forever bude hra s vlastním stylem nepodobající se ničemu, co za posledních patnáct let vyšlo. Hra, u které se budu smát, že je tak vtipná, nebo tak trapná. Tak jako tak úsměv na tváři zaručen a to se počítá.
Loading ...
